Z Katowic do Káthmándú, letištním nahaňečům navzdory

Vše podezřele výhodné obvykle mívá svá úskalí. V případě naší letenky za 5600 Kč, se jednalo o dvanáct hodin čekání na navazující let v Dubaji. Útočištěm se nám měla stát letištní budova. K našemu překvapení nás po vystoupení z letadla přivítali dělníci s rozbrušovačkami a zvuky probíhajících prací. S každým dalším krokem nám bylo jasnější, že tohle není supermoderní dubajské letiště, skýtající cestujícím odpočinkové koutky, salonky, restaurace, kavárny, sprchy, vodní element, zeleň a vlastně vše, co by člověk v pohybu mohl nebo nemusel potřebovat. Nacházíme se na letišti nesoucím hrdý název Al Maktoum International Airport.

Dubajský luxus

Dzień dobry!“ vítá nás po chvíli imigrační pracovník oděn do tradičního bílého šatu, nápadně připomínající aladína. „Is it you? Really? …Are you sure?“ dobírá si Adélku a střídavě se uhrančivě černýma očima kouká na ni a na její pasovou fotku.

Procházíme celým areálem, což nezabere věru moc času. Starbucks formátu Kofi-Kofi (coffee truck), trafika s občerstvením a přidruženým prodejem zavazadel, Costa Coffee. Právě poslední jsme za nákup jedné kávy, čaje plus dvou vod k nadšení obsluhy vyhlásili za naši dočasnou pracovnu i noclehárnu a obrnili stolek s pohodlnými křesílky našimi čtyřmi batohy. Ze spánku zbylo spíš přání usnout.

První kancelář na cestách.
První kancelář na cestách.

Jídlo se nekoná

S necelými šesti hodinami předešlého letu a dalšími pěti hodinami před námi budeme cestovat celý jeden den, což je spíš z kategorie výživnějších přemísťování. K naší smůle se ani na trase Dubaj – Káthmándú nepodávalo občerstvení. Tedy ne zdarma. Jako správní škudlilové a bojovníci proti kapitalismu jsme přežili na polských arašídech z katowické večerky, což s ohledem na nedostatek vody nebylo zrovna moudré. A tak jsme si po čtyřech hodinách dopřáli litr vody za 4 dolary. Tělo si kompenzovalo potřebu spát, a tak se občas probouzím v polohách připomínajích fyzické postižení. Myslím, že však bez slintání.

Nejhorší mezinárodní letiště na světě

Někde jsem četl, že káthmándské letiště je nejhorším mezinárodním letištěm na světě, což nemůžu posoudit. Do Nepálu ale neletíte pro západní standard. Pravda, okolí runwaye skýtá poněkud polní podmínky, ale k vidění jsou i upravené květinové záhony, překrásná plastika Budhy s nápisem „Vítejte v zemi Budhy“ nebo poutavé historické fotky země.

Bylo-li něco nejhoršího, jednalo se patrně o pocity novopečených nepálských majitelů LCD televiz, v reálném čase s koncetrovaným útrpným výrazem sledujících každý pohyb pracovníka letiště, který měl vykládku na starost (pozn. autora: Mnoho mladých Nepálců ve snaze uniknout chudobě volí cestu za prací do zahraničí. Pro obyčejného člověka žijícího v Nepálu s průměrným čistým příjmem zhruba 4700 Kč se jedná o extrémně luxusní zboží). Ten s výrazem rošťáka předstírajícího, že nic neprovedl, posílal vzduchem jednu televizi za druhou. Prostě je tam sázel jako uhlí do sklepa. Ty potom dopadaly na sebe a k úleku majitelů způsobovaly dominový efekt.

Získáváme víza a hurá do města

Obstarání vízových náležitosti má hladký průběh a je otázkou chvíle. Stačí vyplnit formality, mít připravenou hotovost a dokladovou fotografii. Devadesátidenní povolení nás přišlo na 100 USD každého. Krušná chvilka začíná poté, co si seberete zavazadla a opustíte příletovou halu. Desítky nahaňečů, lepící se na turisty jako vosy na mls, nemusí překvapit jen Káthmándú neznalého. Neobvyklé nejsou případy, kdy cestovatele v úprku pronásleduje několik vytrvalců najednou, snažíce se mu prodat svezení do města nebo rovnou hotelu. Obvykle za značně přemrštěnou cenu. V tomhle ohledu se jedná o skutečný chaos a peklo. Je třeba smlouvat.

Vzpomínám si jak jsem v roce 2012, světem nepolíbený a řádně vyjevený, na své první cestě do Asie po chvilce bloudění tam a zpět kývl na nabídku, která z principu nemohla být výhodná. Tuším, že jsem tehdy usmlouval 15 dolarů na 12 a připadal si jako velkej machr.

Vyzvednutí majitelem hotelu, který jsme si chtěli dopřát jako aklimatizaci spojenou s pokusem o boj o poslední potenciální volná místa v kvótě na Nový Zéland, nás vyšlo na 7 USD. Poprvé v životě jsem tak ve svých jednatřiceti letech mohl okusit ten luxus, když na vás někdo na letišti čeká s cedulkou nesoucí vaše jméno. Vyzbrojeni univerzální a jedinou odpovědí „NO“, které někteří stále ne a ne rozumět, kráčíme vstříc mumraji. Trvá to jen pár vteřin, než cedulku zahlédnu na protější straně silnice. O chvilku později už sedíme v autě a upalujeme směr město. No, upalujeme… Ale o tom zase jindy.

Brána do Káthmandú.
Brána do Káthmandú.

Pavel

Napsat komentář