Vyzkoušeli jsme za vás betel – čtvrtou nejrozšířenější drogu světa. Co s námi udělala?

Snad nikde jinde jsem ještě neviděl tolik lidí s do ruda zabarvenými rty – známkou náruživé konzumace betelu – než tady. Pár kilometrů směrem do kopců od šřílanského města Ella, které je ze všech stran obehnané čajovými plantážemi. Žvýkají tu všichni a betel se prodává na každém rohu. Když se při nákupu ovoce zeptám prodavače, co to je a kolik to stojí, zatímco ukazuji na štos úhledně vyskládaných betelových listů, rošťácky se mu rozzáří oči. Prodávat turistům betel je asi o dost větší sranda, než jim prodávat banány. “Bulat. Chceš?” odvětí. “OK, proč ne?” utrousím nazpět. “Bude to stát osmdesát rupíí,” dodá.

Betel, přesněji betelové sousto, patří společně s nikotinem, alkoholem a kofeinem mezi nejužívanější drogy na světě. Jeho příprava spočívá ve smíchání tří základních surovin: listu pepřovníku betelového, nezralého arekového ořechu a vápenné pasty.

Feťácký balíček

Další ingredience se mohou různit. Od hřebíčku přes tabák a zázvor po špetku pepře. Vše se zabalí do listu a následně žvýká. Betelovému soustu je připisován lehký stimulační efekt.

Cestovat Asií a nesetkat se s uživateli betelu zřejmě není možné. Je všude. Rudé rty, červené, později černé zdevastované zuby, plivání krvavě zbarvených slin. Tak vypadají poznávací znaky milovníků žvýkání.

Betel
Vše, co potřebujete.

Poprvé mi někdo betel nabídl před pár lety. Jeli jsme s kamarádem v tuktuku, shodou okolností také na Šrí Lance. Od pohledu slušně sjetý tuktukář Romanovi věnoval kousek arekového ořechu. Už mu ale nedal zbylé propriety, nutné k dosažení účinku. Já jsem odmítl. Drogy přece do mého života nepatří. Prostě nejsou pro mě, jak jsem se několikrát přesvědčil na vlastní psychiku. Jako správný Čech samozřejmě nepočítám alkohol (moment – opravdu jsem o sobě právě řekl “správný Čech”? Já jsem ten poslední “správný Čech” pod sluncem!).

Arekový ořech.
Arekový ořech.

Prodavač oloupe arekový ořech. Pomocí speciálních nůžek ho postupně rozčtvrtí. Do kousku papíru mázne pastu z hašeného vápna. Přihodí kus hnědého odporně, až jedovatě zapáchajícího vlhkého tabákového listu. Vše umně omotá betelovými listy a vloží do kapsičky z novin. Náš feťácký balíček je kompletní. Za necelých dvanáct korun toho máme na první pokus až až.

Tabák.

Instruktor žvýkání

“Znáš tohle?” zamávám balíčkem před obličejem klukovi, zaměstnanému v hostelu, kde bydlíme. “A věděl bys, jak to připravit?”

Ví to moc dobře. Nedělá to poprvé. Oddělí čtvrtku betelového listu od stonku. List trochu očistí. Otře do něj špetku vápenné pasty, kterou si předtím nanesl na prst. Utrhne a přidá kousek tabáku. “Tohoto jen trochu,” radí. Nakonec na list pokládá čtvrtinu arekového ořechu. Betelové sousto je připraveno. “Zásadně to nepolykej, sliny musíš vyplivnout,” zní závěrečná rada.

Vápno.

“Co to se mnou vlastně udělá?” ptám se. Mám trochu strach a taky jsem zvědavý. “Je to jako cigárko. Lidi ho tu (betelové sousto) žvýkají při práci, aby nebyli unavení. Žvýkají ho všichni a pořád. Staří, mladí.” Docela intezivně vytuším, že by si s chutí zažvýkal. Prostě se tváří natěšeně, jakoby si právě připravil svoje vlastní sousto. “Dáš si?” zeptám se. Nepřekvapí mě. Přijímá.

List pepřovníku betelového.
List pepřovníku betelového.

Know how bychom měli. Nachystám oběma. “Je to takhle OK?” pro jistotu se naposledy zeptám našeho instruktora. Co kdybych dal náhodou něčeho trochu víc. Pousměje se. “Užijte si to!”  Žvýkat s Adélou začneme takřka současně. Lehám si do hamaky a čekám, co se bude dít.

A jdeme na věc.
A jdeme na věc.

Užít si betelnou jízdu

První dojmy? Opojná pikantí chuť, ořech lze poměrně snadno rozkousat, jazyk postupně mrtví. Okamžité slinění. Neuplyne ani minuta a Adéla vše plive ven. “Fuj, mně se strašně točí hlava, trochu jsem toho spolkla!” Poodejde, aby si sedla. Sliny jí ani nestačily zrudnout.

Já pokračuji ve žvýkání. Netrvá to dlouho a hlava se začíná točit i mně. Zprvu lehce, to ještě žvýkám. V zápětí silně, nepříjemně. Raději taky všechno vyplivnu. Plivu červeň. Ležím v hamace, ani se nehnu. Pro samé točení hlavy nemůžu vstát. Hlavou raději nehýbu a pohled zafixuji na jeden pevný bod. Zhluboka dýchám. Mojí mantrou se pro teď stává “To bude dobrý, dýchej, moc nemysli. Zase to přejde.” Přemýšlím jestli se mi něco na celém zážitku vůbec líbí. Ne.

Dobrota.
Dobrota.

Takhle jsem si efekt nepředstavoval. Je mi blbě. Hrozně. Je v podstatě jen otázka času, kdy…. Zvracím. Lépe řečeno, pokouším se zvracet. Moc mi to nejde. Bolí to. Žaludek mám sevřený.

Takhle se asi cítí kosmonauti.
Takhle se asi cítí kosmonauti.

Píšu Adéle, že mi je blbě. Ta po chvilce přichází. “Ty seš úplně bledej. A studenej!” Ptá se mě, jestli si dám čaj. Upřímně? Mám strach, že by nějak mohl zesílit to, co právě prožívám, tak raději odmítnu. Zvracím celkem třikrát. Až potom – po necelé hodině – účinky odezní natolik, že můžu vstát a přesunout se do postele.

Ve skutečnosti mám co dělat, abych zaostřil na foťák.
Ve skutečnosti mám co dělat, abych zaostřil na foťák.

Až budu příště zase přemýšlet, jak si v Asii ozvláštnit odpoledne, raději si koupím mladý kokosák.

Přestože jsou účinky žvýkání betelu samotnými uživateli často bagatelizovány, opak je pravdou. Betel krom zničeného chrupu způsobuje rakovinu dutiny ústní a předčasné úmrtí a zanechává vizuálně nevalné stopy ve veřejném prostoru. Některé země přistupují k různým stupňům omezování jeho konzumace.

Napsat komentář