Tři měsíce v Nepálu. Jak a za kolik cestovat zemí na vrcholu světa

Nepál. Země himalájských velikánů, rodiště Buddhy, krajina rýžových polí, tragických silnic a dobrosrdečných lidí. Právě tady jsme se na jaře rozhodli začít naši cestovatelskou šňůru. Tento článek jsme napěchovali všemi praktickými informacemi, které jsme o Nepálu za tři měsíce nabyli. Od cen přes možnosti ubytování, stravování a dopravy až po zvyky a povahu místních. 

Co nás k cestě do Nepálu vedlo? Z pragmatického hlediska – Pavel tu už jednou byl a trochu se v Nepálu vyzná. Je tu levno a je tu bezpečno. Z romantického hlediska – majestátní zasněžené špičky Himalájí, hory měnící se před očima, tropická zelená údolí, tradiční vesnice, starodávné budhistické i hindu chrámy, rozlehlé čajové plantáže… kdo by to nechtěl zažít. Z hlediska čiré náhody – vychytali jsme extra levné letenky a v záchvatu euforie s koupí neváhali ani vteřinu.

1. Co jsme v Nepálu procestovali

Po pár aklimatizačních dnech v Káthmándú a jednodenní návštěvě blízkého městečka Kirtipur jsme se vydali do Pokhary a odtud, s potřebnými povoleními v ruce, rovnou na trek okolo Annapuren (podrobně o tomto treku píšeme tady). Na tom jsme nakonec s několika bočními výlety a pohodlným tempem strávili 23 dní.

Když jsme se vrátili do Pokhary, potřebovali jsme nabrat síly. A pustili jsme se s plnou vervou do práce na blogu. Aniž bychom si to pořádně uvědomovali, strávili jsme ve zdejší čtvrti Lake Side u jezera Phewa přes dva týdny.

Pak nás to ale přece jen začalo táhnout dál. A tak jsme se vydali do Tansenu. Ve třech dnech jsme prošli okolní vesničky a navštívili i vyzdvihovanou kulturní památku – palác Ranighat, kterému místní (buď s velkou nadsázkou anebo snad bez špetky soudnosti) přezdívají nepálský Taj Mahal.

Nepálský Taj Mahal. Troufalé? Pravděpodobně ano.
Nepálský Taj Mahal. Troufalé? Pravděpodobně ano.

Z Tansenu jsme plynule pokračovali do Lumbiní, Buddhova rodiště. Proč tam (ne)jet píšeme zde. Po pár nocích v Korejském chrámu jsme z nesnesitelného vedra jižního Nepálu unikli zpátky do Pokhary.

Odtud výlet k jezeru Begnas a pak už zpět do káthmánské divočiny. V té jsme se moc zdržovat nechtěli, proto jsme pár volných dní využili k cestě do starobylého Bhaktapuru.

Závěrečné dva týdny jsme strávili dobrovolničením na čajové plantáži ve Fikkalu (článek o něm najdete zde), odkud jsme se vypravili taky přímo do města Ilam, podle kterého se jmenuje i celá východní oblast.

Poslední den před odletem z Káthmándú a vypršením našich víz jsme ještě stihli výlet k největší budhistické stupě v Nepálu – Baudanathu. Na letišti z nás měli radost, že jsme svá víza využili do poslední kapky.

TOP 6 míst v Nepálu, kde se nám nejvíc líbilo

Tansen – Malebné městečko leží vysoko v kopcích na jih od Pokhary. Pokud míříte do Lumbiní nebo národního parku Chitwan, je to ideální zastávka na půli cesty. Moc turistů tu nepotkáte. Uličky mezi velkými kamennými domy s nádhernými barevnými vyřezávanými okenicemi zato odhalují život místních. Ševce, řezníky, rozverné partičky dětí, stařenky na zápražích, věřící, co v podvečer při modlitbě vytrvale krouží kolem chrámu… Okolí navíc nabízí několik skvělých výletů – například k paláci Ranighat, na organickou kávovou plantáž nebo pouť místními vesničkami po hřebeni kopce. Se vším vám ochotně poradí starší pán jménem Man Mohan. Ten tu před lety založil místní turistické informační centrum GETUP spojené s levným guest housem a zapsal se do dějin systémem turistických značení a map, které jsou v Nepálu bezkonkurenční.

 Arubote – Vesnička čajových farmářů v oblasti Ilam na východě Nepálu. Pár jednoduchých dřevěných domků v záplavě svěže zelených čajovníků, které pokrývají všechny kopce, kam až dohlédnete. Když se na Ilam zeptáte v Káthmándú, budou vás od cesty spíš odrazovat. Pravda, je to daleko (ALE! pokud si chcete ušetřit otřesných 19 hodin v nočním busu a není vám líto peněz, můžete se přepravit i letecky, což vřele doporučujeme). Další demotivační řeči neberte vážně. Užijte si jedno z vzácných míst na světě, kde můžete být mezi prvními cestovateli, co jeho krásu objevili. S veškerými výhodami, které to obnáší – mimo jiné o turisty nezavadíte, všechno je tu levné a lidé dobří. A hlavně si pochutnáte na prvotřídním čaji. Rozhovor s farmáři, co v Arubote žijí, si přečtete tady.

Bhaktapur Pro změnu jedna z největších turistických atrakcí Nepálu (když nepočítáme himalájské treky). Královské město plné hinduistických chrámů, soch, kamenných jezer se svatou vodou a dalších architektonických perel. A také město, ve kterém řemesla zůstávají živá. Na úžasném Pottery Square by člověk mohl sledovat hrnčíře hodiny a hodiny. Podobně působivá je prohlídka manufaktury na ruční papír Peacock’s Shop nebo návštěva některé z dílen a galerií s tradičním uměním thangka. Víc o tom, proč jsme si Bhaktapur zamilovali, najdete zde.

Kagbeni Jedna z mnoha pitoreskních vesniček na treku kolem Annapuren. Kagbeni jsme vybrali proto, abychom upozornili na jeden fenomén, který můžete zažít na mnoha místech, my jsme si ho ale poprvé a nejsilněji prožili právě tady: návštěva ranního modlitebního ceremoniálu v budhistickém chrámu. Gompa v Kagbeni je velmi stará. Majestátní temně rudá budova s malými okýnky bez skel působí až tajemně. Před šestou ráno se z chrámu ozve zvuk starodávné trumpety svolávající k modlitbě. A v šest už můžete přihlížet desítkám mnichů v temné místnosti zdobené strašidelnými dřevěnými maskami draků, lebek a dalších tantrických stvoření, jak melodicky odříkávají budhistické modlitby za doprovodu mosazných trumpet, činelů a obrovských bubnů.

Kirtipur Město, které se nachází ani ne půl hodiny autobusem od Káthmándú. Zachránilo nás, když jsme v chaosu a špíně hlavního města Nepálu po prvních třech dnech málem zešíleli (proč? Čtěte zde.). Je v něm klid, mnohem čistší vzduch, málo turistů, skoro žádná doprava. Taky dva nádherné a velmi staré hinduistické chrámy vysoko na kopci, od kterých jako na dlani uvidíte na jedné straně zasněžené hory, na druhé straně obrovské, šedé a ošklivé Káthmándú, co z téhle perspektivy vypadá jako betonové mraveniště.

Boudhanath Největší budhistická stupa v Nepálu je tak symbolickým místem, až se zkrátka nesluší ji vynechat. S podobnou příchutí povinnosti jsme se k ní na poslední chvíli vydali. Na výlet vám stačí půl dne, Boudha je na předměstí Káthmándú a dostanete se k ní lokálním minibusem od nákupního centra v Ratna Parku do půl hodiny. Stojí to za to. Nejen, že samotná stupa uprostřed krásného cihlového náměstíčka je tak majestátní a nádherná, že z ní skoro nebudete moct spustit oči. Nejlepší je na tomto místě jeho čilý ruch. Sjíždí se sem davy věřících a mnichů ze všech koutů Nepálu. Všichni v zástupech proudí ve směru hodinových ručiček kolem stupy a vnější zdi mani a modlí se. Správně by ji každý měl obejít 108 krát. V budhismu je tohle číslo považováno za posvátné. Před bránou ke stupě hoří v obrovském mosezném kotli aromatické pryskyřicové větvičky a stoupá z nich sloup bílého dýmu. Věřící si při průchodu kouř dlaní nahánějí do tváře. Za branou můžete z výšky od stupy sledovat prostor za zdí, v němž jsou nachystaná široká dřevěná prkna, na kterých můžou věřící provádět 108 úklon k zemi (anglicky se tomu říká “prostrations”, pozn. aut.). Někteří z toho mají doslova fitness. U Boudhanathu uvidíte takovou přehlídku budhistů, jako nikde jinde v Nepálu. Mezi nimi i spoustu Tibeťanů, které neomylně poznáte podle obličeje i tradičních šatů. A možná si stejně jako my uvědomíte, že to místo je skutečně kouzelné.

Terasová políčka.
Terasová políčka.

2. Náš rozpočet? Za 14 tisíc na osobu měsíčně

Ne že by nás rozpočet byl ukázkovou vizitkou toho, jak to má vypadat. Přiznáváme, že jsme na začátku čekali, že Nepál dopadne alespoň o čtyři tisíce měsíčně na osobu líp. S konečnou bilancí už ale nehneme, dostali jsme se na 14 317 korun na osobu za měsíc. Na cestě za superlevným pobytem jsme udělali několik vědomých i něvědomých chyb, které uvádíme, abyste se jich mohli vyvarovat:

  1. Na začátku jsme výdaje moc nehlídali. Poctivě monitorovat všechny platby jsme vlastně začali až po prvním měsíci.
  2. Než jsme se rozkoukali, sázeli jsme na jistotu. První hotel jsme draze rezervovali předem, v prvních dnech jsme chodili do dražších turistických restaurací, aby žaludek ustál změnu, cestovali jsme s turistickými autobusy.
  3. Rozhodli jsme se jít třítýdenní trek. Nejen, že v horách je draho. Naskakují i přidružené výdaje: především za povolení (ACAP, TIMS) a za extra pojištění, které pokrývá potřebnou nadmořskou výšku (zvolili jsme AlpenVerein za 1610 korun na osobu). A i když jsme to původně neplánovali, na vyčerpávající dva dny pro přechod Kardung La jsme si najali nosiče.
  4. Museli jsme si přiznat, že máme určitý standard, pod který nejdeme. Na spaní v místnostech pro deset lidí jsme asi moc staří. Soukromou koupelnu mít nemusíme, čistý (v rámci možností) soukromý pokoj ale ano.
  5. Potřebujeme internet. Často. Adéla k práci, oba k vytváření tohoto blogu. V Nepálu použitelná wifi zdaleka není samozřejmostí. Výdaje nám tak dost vzrostly kvůli četným návštěvám moderních kaváren, které v celém Nepálu nejvíc připomínají západní podniky nejen interiérem a nabídkou, ale i vysokými cenami. Co se týče připojení, jsou ale opravdovými poklady. Pokud na tom budete jako my, doporučujeme hlavně provařený řetězec Himalayan Java Coffee. Internet tu nechávají jet na záložní generátor, i když vypadne elektřina, a u vychladlého zbytku nejlevnější filtrované kávy na dně šálku vás tu nechají nerušeně sedět hodiny a hodiny.
  6. Máme rádi pivo. A za to se v Nepálu draze platí. Ostatně jako skoro všude za hranicemi ČR. V restauraci lokální pivo koupíte za stovku (a jedině v lahvi, točené tu neznají). Hodně se tu vyplatí využít happy hour, zpravidla mezi 18:00 – 20:00 dostanete pivo o třetinu až polovinu levněji. V obchodě lahváče seženete za 60 korun. I to nejlevnější pivo tu má nicméně hodnotu dvou obědů. Na druhé straně tu má lahev objem 650 ml. A místní piva jsou taky silnější, takové dvanáctky a víc.
Náklady za tři měsíce v Nepálu pro dvě osoby
CELKEM JSME UTRATILI 85902 CZK. NAŠE PRŮMĚRNÉ DENNÍ NÁKLADY BYLY 477 CZK / OS.

Jednu položku, která nakonec také nebyla úplně zanedbatelná, jsme ovlivnit nemohli: poplatky za výběry z bankomatů. Všechny nepálské banky si za výběr zahraniční kartou účtují taxu 500 rupií (116 korun). Zároveň je nastavený strop a nelze vybrat víc než 30 000 rupií (6977 korun).

Kapitola sama pro sebe je to, jak nepálské bankomaty fungují. Skoro vůbec. Z každého výběru se stává bojovka, polovina karet nefunguje, polovina bankomatů nemá dostatek peněz k vydání, případně nejede elektřina nebo je problém s připojením k serveru. Několikrát nás to donutilo vybrat z účtu Air Bank (který má za výběr mnohem vyšší poplatek než Equa Bank). Jednou jsme si museli nechat poslat peníze přes Western Union (s ještě mnohem větší přirážkou než u Air Bank). A jednou nám dokonce bankomat zablokoval celkem 25 000 korun, když jsme se z něj natřikrát pokusili vybrat a nechápali, v čem je problém. Útěcha ze strany místních, že se to tu děje běžně a vždy se to nakonec vyřeší, v tu chvíli působila dost slabě. Naštěstí se nám peníze nakonec opravdu vrátily – ale až po třech měsících (i to byl úspěch, ze zákona na řešení takového problému banky mají lhůtu 180 dní). Plyne z toho každopádně jedna dobrá rada – pokud vám bankomat v Nepálu nevydá peníze, zkontrolujte si co nejdřív účet.

Rozpočet našich 90 dnů v Nepálu obsahuje kompletní výčet výdajů včetně dopravy z ČR, cestovních pojištění, víz na tři měsíce a poplatků bankám. To jediné, co neobsahuje, je letenka z Nepálu (budeme s ní počítat v rozpočtu pro Indii).

Z podrobné tabulky, kterou jsme vytvořili, můžete vyčíst vše potřebné (například jaké jsou náklady na jídlo / ubytování / …, nebo kolik to celé stálo bez pojištění a letenek).

Pro nás tahle bilance znamená jediné – ukázala nám, kde máme rezervy, a nabídla jasnou výzvu a prostor ke zlepšování!

Tři týdny v horách mají léčebný účinek.
Tři týdny v horách mají léčebný účinek.

3. Ubytování v Nepálu a náklady

Brzy po příjezdu jsme zjistili, že je dobré ubytování hledat až na místě. Jednak vám většinou nabídnou lepší cenu, než bývá na Agoda.com a Booking.com (pokud tam zrovna neběží nějaká extra slevová akce). Jednak se vyplatí smlouvat a u toho případně využít argumentu, že zůstanete víc nocí. Když u toho nejsou svědky jiní hosti, šance na úspěch je veliká. Často tím pár stovek ušetříte.

Další podstatnou výhodou vybírání hotelu na místě je, že si vše můžete prohlédnout. A nikdy (!) to nezapomeňte udělat. Párkrát jsme dost litovali, že jsme kývli na pokoj dřív, než jsme viděli koupelnu.

Průměrně jsme za ubytování platili 700 rupií (160 korun) za noc. Tenhle průměr je nicméně trochu zavádějící, stahují ho totiž dolů tři týdny v horách, kde jsou ceny za nocleh uměle nastavené za levno (zato jídlo je tam strašně drahé). Několikrát jsme na treku dokonce získali pokoj zadarmo. Byli jsme totiž celkem čtyři, a tak si nás tím někteří majitelé ubytoven předcházeli – mnohem podstatnější než poplatek za noc byl pro ně příjem ze čtyř večeří a snídaní.

Pokud se budete pohybovat jen ve městech, můžete se na tento průměr dostávat o něco hůř.

Naše TOP 3 ubytování

  • Vagabond Guest House (Pokhara) – Jako by tenhle hotel byl vystřižený z jiného města i země. Bílý dům s velkými modrými francouzskými okny, mramorovými podlahami, prostornými světlými pokoji a velkou zahradou byl pro nás jak ze sna. O to víc, když nám majitel – skvělý přátelský kluk Sujit – slevil z původní ceny 1000 rupií na 700 rupií (163 korun) za dlouhodobý pobyt. Další bonus, který jsme ocenili, byl klid a skvělé prostředí v zahradě na práci. Cítili jsme se tam jako doma.
  • Korejský chrám (Lumbiní) – Jediný budhistický chrám v Lumbiní, ve kterém můžou přespat poutníci i cestovatelé. Za 500 rupií (116 korun) na osobu získáte tři jídla denně a nocleh v prostých ložnicích pro 4-6 osob oddělených pro muže a ženy, ale hlavně pohled zblízka na denní rutinu mnichů a možnost zúčastnit se modlitebních ceremoniálů. Postele nejsou nijak pohodlné, na snídani budete muset vstávat před šestou a připravte se, že vám v Lumbiní bude neustále vedro na padnutí. Mají ale wifi i větráky a je tam mnohem víc čisto než v levných hotelech ve vesnici. A hlavně – je to zážitek!
  • Hotel Premium (Paknajol Rd, Káthmándú) – Hlavními plusy tohoto hotelu jsou skvělá poloha (na okraji Thamelu, blízko k autobusovému uzlu Ratna Park), čisté pokoje s větráky, ticho a soukromí a rychlé připojení k wifi (což je v Nepálu opravdová rarita). Pokoj pro dva za 1000 rupií (233 korun).

4. Co a kde jsme jedli

Především dal bhat, dal bhat a zase dal bhat. Možná se trochu opakujeme. Určitě ale ne tolik, jako Nepálci, co rýži s čočkovou polévkou a zeleninovým curry jí dvakrát denně. Tohle kombo je jistotou, kterou dostanete napříč Nepálem kdekoliv. A pokaždé bude chutnat jinak. I proto můžeme i po třech měsících říct, že nás nepřestal bavit a rádi si ho objednáváme i v Ladakhu (tady mají trochu jiné variace pod názvem indian thali).

Jednou z výhod dal bhatu je poměr cena – výkon. Správně je to totiž pokrm servírovaný formou all you can eat a na většině míst vám nabídnou přídavek. V některých turistických restauracích jsou vyčůraní a nenabízí ho automaticky, tak se nedejte. Cena dal bhatu se ve městech pohybuje kolem 150-200 rupií (35-47 korun), v horách kolem 500 rupií (116 korun).

Poctivá porce dal bhatu.
Poctivá porce dal bhatu.

Nicméně! I když to někteří cestovatelé rádi s nadsázkou tvrdí, dal bhatem to v Nepálu nekončí. Ve většině lokálních jídelen a restaurací (včetně těch v horách) jsou na výběr i další místní pochoutky.

Z nepálské kuchyně

  • mo:mo – napařené nebo osmažené knedlíčky plněné nejčastěji zeleninovou směsí, buvolím nebo kuřecím masem (náš recept na ně najdete zde), cena 80-120 rupií (19-28 korun), v horách kolem 200 rupií (47 korun).
  • smažená rýže / smažené nudle (fried rice / chowmein) – se zeleninou, se zeleninou a vejci nebo se zeleninou a masem (buvolím / kuřecím), cena podle druhu 90-180 rupií (21-42 korun), v horách 200-350 rupií (47-81 korun).
  • khaja set – sušená drcená rýže s bambusovou polévkou, se smaženou cizrnou v omáčce, praženými sójovými boby a pikantními pickles, případně také sušeným buvolím masem, cena kolem 120-180 rupií (28-42 korun), v horách jsme se s ním nesetkali.
  • samosa – smažená kapsa ve tvaru jehlanu plněná směsí z rozmačkaných brambor, hrášku, jarní cibulky a koriandru s kurkumou a chilli, cena 10-40 rupií (2-9 korun), v horách kolem 80 rupií (19 korun).
  • buff sukuti – nudličky sušeného buvolího masa smíchané s cibulí, rajčaty, chilli papričkami, koriandrem a šťávou z limety (a různé podobné variace), cena 120-150 rupií (28-35 korun), v horách jsme se s ním nesetkali.
  • peanut sandeko – pražené arašídy smíchané s cibulí, česnekem, rajčaty, chilli papričkami, koriandrem a šťávou z limety (a různé podobné variace), cena 100-150 rupií (23-35 korun), v horách jsme se s ním nesetkali.
  • thukpa – původně tibetská polévka, výživný zeleninový nebo buvolí vývar s nudlemi, spoustou zeleniny, vejci, případně i masem, cena 100-150 rupií (23-35 korun), v horách kolem 300 rupií (70 korun).
  • chana – vařená cizrna s cibulí a chilli papričkami v omáčce, skvělá volba na autobusových zastávkách na jídlo, mají ji u každého levného stánku, cena kolem 30-50 rupií (7-12 korun), v horách jsme se s ní nesetkali.

Co se týče nápojů, za vyzkoušení stojí lassi (v podstatě řidší jogurt a jeho ovocné varianty, nejčastěji banánové nebo mangové), tibetský čaj (černý čaj smíchaný s mlékem a slaným máslem, horská specialita), masala chai (kořeněný černý čaj s mlékem) a místní piva (u nás vyhrál Everest a Gorkha, Nepal Ice Strong nedoporučujeme). A mimochodem, na Coca-Colu narazíte úplně, ale úplně všude. I v té nejzapadlejší řiti světa Nepálu, do které ji musí vynášet nosiči v proutěných koších na zádech. Největší “úspěch” globalizace, s jakým jsme se setkali.

(Ceny: lassi 50-80 rupií / 12-19 korun, tibetský čaj 60 rupií / 14 korun, masala chai 40 rupií / 9 korun, pivo 200-500 rupií / 47-116 korun, Coca-Cola 0,5l 80 rupií / 19 korun ve městech, 200 rupií / 47 korun v horách.)

I u jídla vítězí trend být světoví a jít s dobou, takže téměř všude najdete také indickou, italskou, americkou a mexickou kuchyni. Často ovšem tak nějak po nepálsku. Může se například stát, že si objednáte lasagne a místo těstoviny je náplň zapečená v chapati (místní chlebová placka). Pokud už ale nepálských klasik budete mít dost, indickými jídly zpravidla nic nezkazíte!

Zažívací potíže a jak se jim vyhnout

Na konec téma nejpalčivější: zažívací potíže. Je to až k nevíře, ale celé tři měsíce jsme zvládli prakticky bez komplikací. Je celkem pravděpodobné, že všechno to chilli a koření s vámi na začátku trošku zacvičí. Záleží, na co jste z domova zvyklí. To ale ustojíte jako nic. Podstatné je vyhnout se strašákům jako bakterie z vody nebo starého jídla. My jsme se řídili následujícími zásadami:

  1. Dva dny před odjezdem jsme začali preventivně brát probiotika a první tři dny v Nepálu s tím pokračovali. Nevíme, jaké by to bylo bez nich, ale s nimi jsme začátek zvládli dobře.
  2. Jíst tam, kde je provoz (ale klidně i na ulici), neobjednávat si jídla, co celý den leží na pultě
  3. Používat hand sanitizer – většinou totiž problém není v jídle, ale ve špíně na vašich dlaních
  4. Nepít vodu z vodovodu – v hotelech ve městech se často dá doplnit zdarma nebo za malý poplatek z barelu, můžete taky kupovat balenou (s tím jsme se ale snažili mírnit, plasty je Nepál zamořený víc než dost i bez nás). V horách jsou stanice s filtrovanou pitnou vodou (většinou litr za 40 rupií / 9 korun) a všude se dá voda čistit (používáme Sanosil – nemá žádnou pachuť! – a v akutních případech Lifesystems Chlorine Dioxide)
  5. Čistit si zuby pitnou vodou, omývat ovoce a zeleninu pitnou vodou – opravdu jsme se vodě z kohoutku pro jistotu vyhnuli i v těchto případech. Někteří cestovatelé tenhle detail neřeší, nám vzhledem ke zlé zkušenosti známých za risk nestál
  6. Obezřetně s masem – ostatně, myslím, že mnohé při pohledu na zdejší masny automaticky přejde chuť. Z mozaiky našich zážitků: Jedna koza živá, pod ní rozkutálené kozince, vedle ní se ve špíně druhá zčerstva porcuje. Fláky masa plné much na slunci a prachu. Jiné fláky masa, ze kterých v ranním oparu trhají kusy dva havrani. Pavel se toho v lepších provozech zas tak nebál, ze mě se rychle a nenásilně stala vegetariánka na dobu neurčitou.
Je libo buvolí?
Je libo buvolí?

Top 6 míst, kde jsme jedli / pili

  • Hari Korean Restaurant (Pokhara) – Mini rodinný podnik, kde vás usměvavá tichá paní s radostí za levno nakrmí k prasknutí. Větší porce jsme nikde neviděli. Chutnější neochutnali. Každá volba je tu skvělá (od dal bhatu přes snídaňové sety až po korejské speciality, ty jsou ale dvakrát až třikrát dražší než nepálská jídla).
  • Sherpa’s Kitchen (Da Yatra St, Pokhara– Specialitou tohoto podniku jsou smažené nudle (chowmein) a thukpa. Protože nudle, které tu dělají, jsou poctivé čerstvé domácí. I obyčejné zelenínové nudle se tak dostávají na vyšší úroveň. Dobrá volba je taky peanut sandeko.
  • Coffee Sane (Pokhara) – Roztomilá kavárna v zapadlé uličce vedoucí k jezeru. Majitel Rocky umí espresso, cappuccino i flat white (s posledním jmenovaným je v Nepálu snad jediný!). Pouští dobrou hudbu. A má plnou lednici lahodných dortů.
  • Newa Mo:mo (Thamel Marg, Káthmándú) – Skrytá levná jídelna pro místní s nepálskými a tibetskými jídly. Výborná thukpa, dal bhat i mo:mo.
  • Weizen Bakery (Chaksibari Marg, Káthmándú) – Pečivo je v Nepálu celkem vzácnost. Když ho už najdete (na podniky s označením “german bakery” / “německá pekárna” narazíte v turistických čtvrtích měst i v horách), často bývá tužší nebo má jiné nedostatky. Tahle pekárna nás nadchla. Hlavně vláčnými arašídovými šneky a nabouchaným jablečným štrúdlem.
  • Himali Kitchen (Paryatan Marg, Káthmándú) – podle recenzí na Trip Adviseru nejlepší dal bhat ve městě. Musíme souhlasit. Je trošku dražší, ale plný chutí. A na rozdíl od jiných restaurací podobné kategorie tu bez řečí dostanete pořádný nášup, jak se u thali sluší a patří.

5. Doprava

Autobusy

Využívali jsme je nejčastěji. Na delší cesty (jako Káthmándú-Pokhara) se dá předplatit předem místo v turistickém busu. Je to samozřejmě dražší. Je možné, že vás z nějakého důvodu usadí jinam, než na číslo sedadla napsané na jízdence. Na druhé straně v turistickém busu zpravidla všichni sedí, zastavuje pravidelně na WC / jídlo a funguje v něm klimatizace.

Druhá varianta jsou lokální autobusy a minibusy. Cestování za hubičku! Počítejte ale s tím, že místa k sezení jsou uzpůsobená velikosti Nepálce. To znamená, že kolena budete mít zabořená do sedačky před sebou a napůl budete čouhat do uličky. Do uličky, ve které jsou naštosované desítky lidí jako sardinky. V horším případě taky můžete být jednou z těch sardinek stojících v uličce, balancující na jedné noze a vrážející hlavou do madel/přihrádek na zavazadla v každé  zatáčce (protože i stropy autobusů jsou uzpůsobené výšce Nepálce). Druhou nevýhodou lokálních busů je, že řidiči s oblibou pouští na plné pecky nejnovější hudební hity z produkce Bollywoodu. Ze začátku vás to možná i bude bavit. Spousta místních si písničky zpívá nahlas a každá jízda pak působí o něco veseleji. Bohužel velmi brzy zjistíte, že všechny tyhle songy jsou jako přes kopírák a jestli vám bude trhat ušní bubínky ještě jeden další, praskne vám hlava. Špunty do uší jsou investice k nezaplacení.

Sdílené džípy

Setkáte se s nimi kolem Annapuren a všech odlehlejších městeček a vesnic, kam busy jezdí málo nebo vůbec.

Co se týče Annapurna Circuit treku, existuje řada možností dopravit se z Besi Sahar do Bulbule nebo dalších vesniček až po Manang a pak zase hned z Muktinathu až nakonec. To jediné, co džípy zatím nedokážou, je přejezd sedla. Díky bohu. Každopádně – pokud máte málo času a nutně si z bucket listu potřebujete odškrtnout zdolání nejvyššího průchozího sedla na světě, ta možnost výrazného urychlení treku tu je. Jen pozor na výškovou nemoc.

Ceny za sdílený džíp v horách se pohybují v řádu tisíců rupií. Bližší informace nemáme, nevyužili jsme je.

Oproti tomu vesnické džípy, se kterými jsme se setkali ve Fikkalu a Tansenu, jsou stejně levné jako všechno ostatní. Například trasa Fikkal – Ilam za 150 NPR/os (35 CZK).

Taxi

U taxi se jednoznačně vyplatí co nejvíc a nejpřísněji smlouvat. Stejně tak se zkusit zeptat více řidičů, než k některému nasednete. Zpravidla najdete brzy někoho, kdo vás vezme levněji než nabízeli ti před ním. Cena za krátké cesty po městě (Káthmándú, Pokhara) do cca 5 kilometrů by z naší zkušenosti neměla přesáhnout 500 rupií (116 korun). Pokud víte, kolik chcete taxikáři zaplatit, mějte hotovost nachystanou přesně (dohadovat se o stovku rupií a pak platit tisícovkou je trochu trapná situace). Nejvíce se nám osvědčilo mít v dlani nachystanou přesnou sumu, kolik jste ochotni zaplatit a “mávat” s ní taxikáři před obličejem s tím, že tohle je suma, kterou jste ochotni zaplatit.

A jak jsme se dostali do Nepálu?

Jednosměrné letenky jsme sehnali přes Kiwi.com asi měsíc a půl před odletem. Lety z Katowic do Dubaje (s Wizzair) a z Dubaje do Káthmándú (s FlyDubai) vyšly celkem na 5600 korun na osobu, k tomu jsme za pár 330 korun na osobu přes České dráhy koupili včasnou jízdenku z Brna do Katowic.

Jediná nevýhoda téhle přepravy byla v tom, že jsme na letišti v Dubaji – a dost nás překvapilo, že nás vysadili jinde, než v luxusní hale mezinárodního letiště – museli strávit nekonečných 12 hodin od večera do brzkého rána. (Víc o útrapách naší cesty si můžete přečíst tady.)

Pokud jde o víza, nemusíte si s nimi předem dělat starosti. Získávají se a platí až při vstupu do země. Na výběr jsou na 15/30/90 dní za 25/40/100 dolarů. Stačí mít nachystanou hotovost a pasovou fotku (těch si přivezte víc, další budou potřeba na povolení ACAP a TIMS na treky).

6. Nepálci a jejich nátura

Nepálci jsou jedna z nejlepších věcí na Nepálu. Jsou přátelští, mnohdy rádi poradí a pomůžou. Asi nikoho nepřekvapí, že čím dál jsou od velkoměst a byznysu s turisty, tím čistší jsou jejich záměry.

Dobráci od kosti

Za všechny zmíním tři kluky z kavárny Himalayan Java v Jomsomu, díky kterým jsme neskončili na ulici a nezemřeli hlady ve chvíli, kdy jsme byli bez peněz a bankomaty na víc než den vypověděly službu.

Dva kluky, co jsme potkali u Ranighatu, když nám hrozilo, že budeme muset přespat v divočině. Bez váhání domluvili zdarma jízdu na korbě džípu plného Indů silně nespokojených s naší přítomností. Namluvili jim, že je mi zle (škoda, že jsem jim nerozuměla a v průběhu hádky se na Indy usmívala jako měsíček na hnoji).

A taky kavárníka Rockyho z Coffee Sane v Pokhaře, který nám poradil spoustu skvělých míst na jídlo, vezl Pavla na skútru do banky, když nám zablokovala peníze a nechal nás ve své kavárně vysedávat celé dny u jednoho drinku a sosat rychlý internet.

Jak se nenechat natáhnout

Podobných příběhů jsme měli dost. Nemyslím, že bychom byli takoví šťastlivci. Spíš je ochota pomáhat něco, co mají místní v krvi. Možná mají zakódované mít lidi opravdu rádi a starat se o ně – ostatně, nazývají všechny bratře / sestro.

Samozřejmě se ale najdou i takoví, co ve vás uvidí chodící peněženku. V restauracích bez menu se ptejte na cenu předem. V turistických oblastech buďte obezřetní vůči samozvaným průvodcům a rádcům, kteří za své služby po pár minutách budou chtít peníze. Než vyrazíte na nákupy, udělejte si přehled o tom, kolik zhruba mají věci stát (dobrý základ je na to Numbeo, skvělé je ptát se důvěryhodných místních).

7. Zvyky, víra a (ne)kultura

Naučte se smlouvat

Jinak z vás obchodníci sedřou kůži. Navrhněte, že zaplatíte polovinu obchodníkovy ceny. Obvykle se nakonec setkáte někde uprostřed. Dobrá taktika, když nechce slevit a víte, že je cena nadsazená, je taky otočit se na patě a říct, že se poohlédnete jinde. Většinou vás odejít nenechají. Smlouvání se hodí v pouličních obchodech bez uvedených cen, na stáncích s ovocem a zeleninou, u suvenýrů, ale i v hotelech.

Respektujte místní “dress-code”

Nepál je konzervativní země, ve které byste správně neměli ukazovat kolena (stačí šortky těsně pod kolena) ani ramena, natož pupíky, zadky nebo dekolty. Totéž platí trojnásob, pokud se chcete podívat do jakéhokoliv chrámu. Celkem nás zarazilo, kolik turistů tuhle jednoduchou zásadu dost nevkusně porušuje. Turistické čtvrti měst to zřejmě unesou. Proč se tak ale někteří západní turisti bez špetky respektu místní kultury promenádují i v opuštěných horských vesničkách nebo mezi mnichy, jsme ale nepobrali.

Osvojte si zdejší zvyky

Pozdrav je jednoduchý – “namasté”, na uvítanou i na rozloučenou. Zvláštní úctu potom vyjádříte pozdravem “namaskar”.

Pokud chcete poděkovat, můžete s klidem zůstat u angličtiny. V nepálštině se výraz pro “děkuji” používá jen, když jste vděční za něco opravdu výjimečného.

Jezte pravou rukou, plaťte pravou rukou, přebírejte věci pravou rukou. Levačka je v Nepálu dobrá akorát na vytírání zadku a tudíž špinavá.

Stejně jako levačka jsou špinavá taky chodidla. Z toho důvodu byste jimi na nikoho neměli ukazovat (nevíme, proč a v jakém vesmíru by se o to vůbec někdo pokoušel), nevhodné je taky někoho překračovat.

Když chcete na něco ukázat, nemiřte na to prstem, ale celou otevřenou dlaní.

Budhistické modlitební mlýnky, čorteny, stupy i gompy obcházejte zleva (ve směru hodinových ručiček). Před vstupem do chrámů se vyzujte.

Boudhanath.
Boudhanath.

Nedělte se moc okatě na veřejnosti o jídlo a pití. Správně by se potravy nemělo dotýkat rty víc lidí, je to nečisté. Nepálci si vodu zkušeně lijí do otevřené pusy se zakloněnou hlavou z výšky anebo hrdlo obemknou dlaní.

A to bude asi vše, co jsme si zapamatovali (po často opakovaných faux pas, za které jsme občas schytali pohoršený výraz, ale hlavu nám nikdo netrhal).

… a některé si prosím neosvojujte

Nepálci jsou sice milí, ale v něčem taky celkem čuňata. Zvyk udělat ze všech složek dal bhatu nevzhlednou slepenou hroudu, tu pak jíst rukou (pravou samozřejmě, uf!) a neskutečně u toho mlaskat je ještě docela roztomilý.

Vážně nechutné ale je, že spousta Nepálců i Nepálek(!) neustále hlasitě tahá husté chrchle až z paty a fluše je na zem. Na ulici, z jedoucího autobusu, z otevřeného okna… kdykoliv mají potřebu. A tu mají často. Asi to bude souviset s tím prachem a znečištěním. Mám ale silné podezření, že někteří jsou na své okázalé odchrchlávání snad skoro pyšní. A pozor, těžko tomu věřit, ale má to ještě vyšší stupeň: odflusávání “dobroty” zvané gutka. Chrchle jsou pak totiž ostře červené. Často jsou jejich pozůstatky zaschlé na stěnách, na některých budovách si dokonce můžete všimnout marných výzev, ať na ně kolemjdoucí neplivou.

Připravte se na kulturní šok

Cesta do Nepálu zákonitě vede přes Káthmándú. Jednu z nejšpinavějších městských děr světa. Většina silnic tu asfalt neviděla, a tak se město neustále halí do oblaku prachu a výfukových splodin. To nejlepší, co v tomhle ohledu můžete udělat, je pořídit si v nejbližší lékárně za pár rupií roušku.

Dopravní systém je tu tak přehlcený, že než se poprvé odvážíte přejít silnici, strávíte na jejím okraji dost možná dlouhé minuty. Auta, náklaďáky a autobusy se na sebe lepí na centimetry, přesto mezi nimi dokážou kličkovat motorky, skútry a kola. Nikdo nespouští ruku z klaksonu. Mezi tím vším se motají vyhublí Indové s většinou prázdnými rikšami, krávy, které jako zázrakem nikdy nikdo nezajede, pouliční psi a chodci, kteří našli víc odvahy než vy. Dobrá rada pro začátečníky: nalepte se při přecházení na nějakého Nepálce a prokličkujte se tím cirkusem s ním.

Káthmandú.
Káthmandú.

Všude se válí obrovské hromady odpadků, často doplněné zvířecími exkrementy. Na mnoha místech jsou dodnes sutiny domů po zemětřeseních z roku 2015. Bordel všeho druhu ostatně netrápí jen Káthmándú. Počítejte s tím, že nevěřícný pohled na Indy a Nepálce, co vyhazují petky a obaly od chipsů v sebevíc panenské přírodě zkrátka proto, že právě dopili / dojedli, vás bude doslova fyzicky bolet. Zas a znova. Pokud tedy nemáte podobné sklony a chováte planetu Zemi v úctě. Nejhorší ale je ten moment, kdy si uvědomíte, že sice odpadky hážete do koše, jeho obsah pak ale místní stejně vysypou před sousedův dům nebo do řeky. Jakýkoliv systém likvidace odpadu tu zkrátka zatím neexistuje, i když osvícenější jedinci se na tom snaží něco změnit (ať už v Himalájích, nebo ve městech). Na nás to v první chvíli působilo jako jedna velká beznaděj. Nakonec jsme našli jediné řešení, kterého se dá celkem snadno držet – nekupovat bezmyšlenkovitě věci v plastových obalech, snažit se to omezit na nejnutnější minimum. V obchodech odmítat sáčky a preferovat textilní alternativy.

Bhaktapur.
Bhaktapur.

Specifickým projevem víry, který slabší povahy znechutí, jsou hinduistické zvířecí oběti. Na čerstvou krev nebo nožičky prozrazující místo činu jsme narazili několikrát. Na drastičtější scény se v našem případě nedostalo.

Nelekněte se stinného života ulice

Ve městech je spousta žebráků. A jdou si tvrdě za svým. Běžnou praxí například je, že v zácpě vejdou do stojícího autobusu, pokud jsou hendikepovaní, nastavují vám před oči svá postižení a odkrývají jizvy, nechtějí se hnout, dokud něco nedostanou. Žebrá taky spousta dětí nebo matky s miminy v náručí. Je v tom zapletená spousta špinavých praktik, proto jsme se snažili žebráky nelítostně ignorovat. Chce to ale silné nervy.

Druhým fenoménem ulice, na který narazíte na každém kroku ve dne i v noci (a v tom druhém případě dvojnásob) jsou drogoví dealeři. Pokud jste holka, jste z obliga. Očividně cílí na chlapy. Hadí syčení “Ssssir… do you ssssmoke..? Hasssshissssh maybeeee…?” se v Káthmándú i Pokhaře ozývá dokola a dokola jako zadrhnutá gramofonová deska. Občas jsme jim ve vtipu opáčili jestli by třeba ekoupili nějaký kokain.

Jak nás čtvrt roku v Nepálu změnilo?

Paradoxně jsme v tom chaosu a změti dobrých i zlých vjemů našli větší klid. Naše pocity z Káthmándú v prvních dnech a na konci naší cesty Nepálem se nedají srovnávat. Samotné nás překvapilo, když jsme si uvědomili, jak uvolněně se v tom šíleném městě cítíme.

Postupně jsme se naučili tolik nestresovat. To je ale dlouhodobý proces, který rozhodně není u konce. Řekla bych, že se o něco víc týká mě a mých fóbií ze špíny, hygieny jídla a nemocí. Oba jsme ale brzy přišli na to, že když nestíháme autobus / chytneme průtrž mračen / bojujeme s bankomaty a dalšími nepřízněmi osudu, svět se nehroutí. Stali jsme se skromnějšími.

Trochu jsme si rozdělili role. Pavel u sebe nosí peníze, já dělám účetní. Pavel je klíčník, já navigátor. Pavel fotí, já píšu deník. A celkem dobře to tak funguje.

Ulehčili jsme našim zádům. Postupně jsme vyhodili, rozdali nebo prodali poměrně slušnou část obsahu našich batohů. Pavel je tak z původních 26 kil na 21 kilech. Já to stáhla z 22 kil na 18. Pořád se váhu snažíme stáhnout, dlouhodobé plány nám to ale trochu komplikují.

Uvědomili jsme si, že je v pořádku, když se nám občas stýská po rodině, kamarádech, domácím zázemí. Poprvé to na nás přišlo, když Pavel vyhrabal a chtěl odložit tričko, které na sobě ani jednou neměl. Vonělo aviváží, co jsme používali v Brně. Vonělo domovem a pěknou chvíli jsme k němu nostalgicky čichali. Občas se nám o někom blízkém zdá, občas závidíme, že se kamarádi domlouvají na pivo. Většinou to zaženeme zprávou, pohledem, Skypem. Když se nám někde hodně líbí, neváháme se tam ubytovat na týden nebo dva a vytvářet si provizorní pop-up domovy. A je nám jasné, že bez příležitostného stýskání by cestování nebylo úplné.

Ověřili jsme si, že nám to společně jde a že nás to i s veškerými překážkami nesmírně baví.

POZN.: Převody nepálských cen na koruny v článku jsou v kurzu 1 CZK = 4,3 NPR – kurzu za období únor – červenec 2017.

Tak co, jaký návyk si osvojíte? (Lakeside, Pokhara)
Tak co, jaký návyk si osvojíte? (Lakeside, Pokhara)

 

Přišel vám článek užitečný? Podělte se o něj se svými přáteli! Zajímá vás toho víc? Napište nám.

Napsat komentář