Sbírali jsme čaj v Ilamu aneb Plusy a mínusy dobrovolnictví na cestách

Dobrovolnictví. Dříve nebo později na tuhle low-cost možnost na svých cestách narazíte. My jí zrovna nefandíme, ale rozhodli jsme se tomu dát šanci. To proto, že jsme narazili na nabídku dobrovolnického sběru čajových lístků na organické plantáži v oblasti Ilam na východě Nepálu. A že čaj máme rádi, nemohli jsme svůdné představě klidu uprostřed zelených kopců a koštování tohoto nápoje v nejlepší možné kvalitě odolat.

Rizika dobrovolnictví ve světě

Nejsem zrovna bezvýhradným příznivcem dobrovolnictví ve světě. Ani více či méně globálního systému agentur, které ho zprostředkovávají. Hned vysvětlím proč.

  • Zaprvé, na celém procesu díky poplatkům mnohdy profitují právě agentury. Přitom síto dobrovolnických činností, které prezentují, podle mě nebývá úplně košer (vizte další body).
  • Zadruhé, některé druhy dobrovolnictví jsou dost eticky sporné (za všechny zmíním veškeré dobrovolnické intervence týkající se dětí, i kdyby šlo pouze o to, že si na vás udělají citovou vazbu a vy je potom po pár týdnech opustíte – často jde ale o mnohem víc).
  • Zatřetí, agentury často nabízí i práce jako číšník v kavárně nebo recepční v hotelu – to má ale být fungující byznys, který už tak nejvíc těží z turistů, nebo ne? Ať majitelé kaváren a hotelů radši najímají normální lokální pracovní sílu, nebo zavřou krám.

Každá mince má dvě strany

Sporné jsou podle mě i případy, kdy si “zaměstnavatelé” dobrovolníků účtují poplatky za to, že u nich budete jíst a bydlet nebo že vás o víkendu jako bonus vezmou na výlet. To by přece měla být odměna za vaši práci bez nároku na honorář. Nazvala bych to pak spíš jakýmsi zážitkovým kempem než dobrovolnickou činností ve smyslu, v jakém si ji představuji.

Každá mince ale má dvě strany. Byl by nesmysl cestovatelské dobrovolnictví odepsat, aniž bychom to vyzkoušeli na vlastní kůži. A tak jsme na jednu agenturní stránku ještě před odjezdem z Brna zabrousili. A našli šampióna našich srdcí.

Zahrada rodiny Kulungových.
Zahrada rodiny Kulungových.

Na čajovou farmu Deepaka Kulunga jsme se vydali na poslední dva týdny našich cest po Nepálu. I když původně jsme se do Ilamu chtěli dopracovat mnohem dřív – to kvůli obavám z monzunového období. Realita ale ukazuje, že to s těmi monzuny v Nepálu nebude tak horké (alespoň co se června týče).

Na hranici života a smrti

Cesta nočním autobusem trvala nekonečných devatenáct hodin, které jsme protrpěli v nervech a neodbytném pocitu, že s každou horskou serpentinou v nakloněném autobusu balancujeme na hranici života a smrti.

Ve čtvrtek ráno jsme vystoupili umoření, ale živí ve Fikkalu. Tam se nás ochotně ujali místní, kteří dobře věděli, že běloch v těchto končinách nemůže chtít jinam než na Deepakovu čajovou plantáž.

Cestou na farmu míjíme trhovce.
Cestou na farmu míjíme trhovce.

S umně načrtnutou jednoduchou mapkou na cáru papíru jsme se s krosnami na zádech a denními batohy na břichu vydali vstříc poslední hodině cesty do Aarubote. Vedla stále z kopce, což bylo dobré, po prašné cestě v záplavě temně zelených čajových keříčků, mezi prostými dřevěnými domky místních farmářů až k tomu zelenému s modrou plechovou střechou, který se stal naším útočištěm na další dva týdny.

Zimbardovský experiment

V prvních pár dnech jsme si prošli drobným sociálním peklem. Třem z pěti dobrovolníků, ke kterým jsme se přidali, bylo čerstvých dvacet. Tři byly Francouzky.

Sebevědomé slečny diktovaly, kdo co bude dělat, s kým se skupinka bude bavit a na koho se bude jen ošklivě mračit. S oblibou před všemi mluvily francouzsky, zatímco ostatní mlčky koukali do talířů. Což nám přišlo neslušné především vůči hostitelům. Krutým vrcholem jejich šikany nováčků bylo, když si první večer s dalšími dobrovolníky daly na zahradě brko a nám vůbec nenabídly!

Dobrovolníci a dědeček Kulung.
Dobrovolníci a dědeček Kulung.

Nakonec jsme tenhle samovolný zimbardovský experiment nějak ukočírovali a uvědomili si, že jsme přece starší. Nejsme outsidery na táboře plném zákeřných puberťáků. Přijeli jsme pomoct jedné nepálské rodině a můžeme být nad věcí.

Naše dobrovolnická skupinka postupně nabírala na pestrosti. K Dánovi a Francouzkám přibyli tři Kanaďané a tři Američanky. Počáteční blbá nálada se tím definitivně rozehnala. Našli jsme společnou řeč a líp se poznali. Prožité události nás nakonec – s někým víc, s někým míň, jak už to tak bývá – stmelily. Až jsme si při odchodu uvědomili, že se nám po té mezinárodní partě hic asi bude stýskat.

Kouzlo prostého života

Dny na farmě byly prosté a měly pravidelný řád. Od půl osmé ráno se podával první šálek černého čaje. Nalačno s námi občas pěkně zamával. O půl hodiny později jsme už nastoupení v pracovním oblečení čekali na zadání dopolední dvouhodinové “šichty”.

Cesta na ranní směnu.
Cesta na ranní směnu.

Většinou jsme šli s proutěnými koši sbírat do svahů za domkem čajové lístky. Buď dva lístky a stříbrnou špičku (“silver tip”) na černý čaj, jeden lístek a stříbrnou špičku na zelený čaj anebo samotnou stříbrnou špičku na nejvzácnější bílý čaj. Když se sbíralo pro fabriku, jelo se místo kvality na kvantitu a trhat jsme mohli celé mladé větvičky se světlými lístky, se špičkou nebo bez.

Proč tahle část plantáže připomíná džungli? Čaj s černým kardamomem si přirozeně pomáhají v růstu a jsou ukázkou permakulturního uvažování na této farmě.
Proč tahle část plantáže připomíná džungli? Čaj s černým kardamomem si přirozeně pomáhají v růstu a jsou ukázkou permakulturního uvažování na této farmě.

Po dvou hodinách práce přicházela na řadu zasloužená snídaně. Jak jinak než kopec dal bhatu a k němu ještě nášup. Paní domu Kaushila vaří hodně z toho, co vypěstují na zahradě nebo koupí od sousedů. Špenát, fazolky, rajčata, chilli, kukuřici, okurky, brambory, rýži. A Deepak pak s oblibou u stolu říká “Thank you for eating our simple food.” (“Díky, že jíte naše prosté jídlo.”)

Pauza na vytrávení po vydatné snídani bývala nezbytná. V poledne jsme ale zpravidla nastoupili na naši dvouhodinovou směnu číslo dva. Ta spočívala nejčastěji z dalšího kola sbírání lístků nebo z druhé fáze výroby černého čaje – rolování.

Rolovaní čaje.
Rolovaní čaje.

Rolováním posbíraných lístků uležených do dalšího dne se spouští proces fermentace – lístky začnou lepit a zhnědnou. Po patnácti minutách tohoto rolování se znovu rozprostřou na rohož a nechají se uschnout na slunci.

Být hrdým instantním farmářem

V některé dny nás ale Deepak překvapil. Místo role čajových plantážníků jsme si ve dvou týdnech zkusili kořenáře, zahradníka i stavaře.

Tlučení kurkumy.
Tlučení kurkumy.

Dvě odpoledne jsme tloukli v mohutných hmoždířích kurkumu. Jeden den jsme věnovali kopání černozemě do plátěných pytlů, načež jsme se dvě hodiny v těch pytlích hrabali, vytahovali z hlíny kameny, větvičky a žížaly, abychom nakonec mohli zasadit sazenice rajčat a chilli papriček. Za pouhé dva dny jsme v zahradě vykopali ze země bující plevel a postavili nad novým zkypřeným záhonem obrovský skleník z bambusu a igelitové plachty. Člověk si s pohledem na odvedenou a jasně patrnou ruční práci uvědomí, že se právě stal hrdým instantním farmářem.

Budujeme skleník.
Budujeme skleník.

Po odpolední práci nás Kaushila pohostila lehkou svačinou – nejčastěji domácím popcornem nebo křupavými lupínky tlučené rýže orestovanými na pánvi na másle s cukrem, rozinkami, burizony, kokosem, skořicí, hřebíčkem a černým kardamomem.

Bezedný šálek. Jeden z mnoha.
Šálek černého čaje nejlepší kvality. Jeden z mnoha.

Bezedný šálek ortodoxního organického černého nebo zeleného čaje byl na farmě samozřejmostí každého dne. I ten nejvzácnější bílý jsme jednou ochutnali. A byl skvostný.

Čtvrtá generace vegetariánů

Zbytek odpoledne jsme mohli proflákat. Zábava na farmě bez wifi většinou spočívala v bohulibých starosvětských činnostech jako čtení knih, psaní deníků, konverzace s lidmi nebo hraní s kotětem.

Od půl šesté večer jsme se obvykle začali scházet u Kaushily v kuchyni, abychom pomohli s vařením večeře. Její každodenní základ tvořil opět dal bhat, někdy jsme k němu ale upekli chapati, jindy samosy, jednou jsme také ukuchtili mo:mo. A vždycky to byla pestrá a delikátní bezmasá strava.

Příprava mo:mo.
Příprava mo:mo.

Všichni členové rodiny Kulungů jsou totiž vegetariáni. Deepak je už čtvrtou vegetariánskou generací ctící odkaz svých předků. Kaushila se k němu přidala, když se vzali a nastěhovala se k němu do domácnosti. Žádná póza ani módní manýry, jak rádi kritizují masožravci. Čistě etická zodpovědnost a láska k přírodě. (O tom ale víc až v rozhovoru.)

Spát jako mimino

A jak prospívají! I usměvavá ama a upovídaný apa (babička a dědeček), kterým je kolem osmdesáti, ale hádali byste jim o deset let míň. I třináctiletý syn Samyok, neobjevený geniální geek s bezkonkurenčním smyslem pro humor, nadšený pro počítače i všechny jiné technologie.

Prostý život v souladu s přírodou.
Prostý život v souladu s přírodou.

Po večeři nezbývalo než umýt nádobí, vyčistit zuby a zalehnout. Do devíti hotovo. Osobně mi nedělalo problém usnout za pár minut a naspat přes deset hodin. Se sny barevnými a divokými jako dlouho ne.

Prostý způsob života u Kulungů nám zkrátka dokonale svědčil. Jako bychom absolvovali rituální cestu ke kořenům. Klišé? Možná. Dva týdny na čajové plantáži ale skutečně v mnohém připomínaly spíš ozdravný pobyt než dobrovolnickou řeholi.

Dobrovolnictví jako základ živobytí

Jednak jsme se nepředřeli. Jednak je to jeden z těch případů, kdy za nevšední cestovatelskou zkušenost platíte. Rovných 500 rupií (125 korun) na osobu za den. Ačkoliv obecně se mi tenhle systém nelíbí a před příjezdem k Deepakovi se mi to úplně nezdálo, zvítězila láska k čaji a vědomí, že stále značně ušetříme oproti stravování a ubytování se jinde.

Skutečnost je taková, že rodinu Kulungů skoro vůbec neživí čaj. Většinu příjmů mají právě z dobrovolníků – z poplatků, které jim účtují, případně z čaje, který jim většinou před odjezdem na místní poměry draze prodají (na vysvětlenou – nepálská továrna na čaj od farmářů zelené lístky vykupuje za směšnou almužnu 20 až 80 rupií (5-20 korun) za kilo; hodnota kila zelených lístků na výrobu čaje pro dobrovolníky je 600-700 rupií (150-175 korun) – což je ovšem na západní poměry s ohledem na top kvalitu pořád božsky levné).

Věděli jsze, že na výrobu kilogramu čaje je potřeba 5 - 6 kg zelených lístků?
Věděli jsze, že na výrobu kilogramu čaje je potřeba 5 – 6 kg zelených lístků?

Dost dobře by se tudíž vedle profilu na stránkách pro dobrovolníky mohli propagovat jako centrum pro detoxikaci, duchovní očistu a návrat do lůna přírody. Možná by jim pak skromný byznys cílený na západní civilizaci unavenou konzumem šel o něco líp. Snad by rychleji splatili dluh za bankovní půjčku na rekonstrukci po zemětřesení a snadněji by ušetřili peníze na předražený certifikát pro export, který chtějí získat.

Výdajů za tyhle zenové dva týdny každopádně nelitujeme. Víme, že v případě Deepakovy rodiny šly na dobrou věc. Vyzkoušet si prostý život na téhle plantáži – s prací v přírodě, organickým čajem a jídlem, studenou sprchou a zaslouženě vydatným spánkem – stálo za to. Odnesli jsme si z té zkušenosti nakonec mnohem víc, než co jsme tam ze sebe nechali.

Adéla

Kulungovi.
Kulungovi.

Líbil se vám článek? Jaké zážitky z dobrovolnictví na cestách jste si odnesli vy? Napište nám, sdílejte, komentujte. Přihlašte se k odběru na naší FB stránce, ať nepropásnete naše další postřehy z cest světem.

Napsat komentář