Tři a půl roku života jsem strávil meditací v zamčené místnosti, říká Američan Ryan. Před lety se rozhodl žít s mnichy

Poprvé jsme si Ryana všimli na začátku léta v Léhu. Dlouhovlasý kluk jasně “západního” vzhledu v rouchu budhistických mnichů působil přinejmenším výstředně. Seděl vedle nás na vyhlídce u léhské stúpy, zapáleně s kýmsi rozprávěl a neustále se u toho spokojeně usmíval. Když jeho společník odešel, netrvalo to ani minutu a dal se do řeči s námi.
Třicetiletý Američan v ten podvečer naši zvědavost ukojil jen zčásti. Vysvětlil, že je skutečně budhista a žije s mnichy v Lamayuru, jednom z nejstarších a největších ladackých klášterů. Sám nicméně není mnich (proto ty dlouhé vlasy). Účastní se ale pod vedením svého učitele náročných meditačních procesů – retreatů. V češtině se dá mluvit o takovém dlouhodobém duchovním ústraní. “Teď už musím, ale až přijedete do Lamayuru, ptejte se po bělochovi, co žije v klášteře, mnichové vás ke mně pošlou,” usměje se na rozloučenou.
O měsíc později vystupujeme z autobusu na rozcestí přímo pod majestátním klášterem. Na protějším svahu se rýsuje z kamenů vyskládaná swastika. Nejsme ani v polovině cesty, když se z chrámu nad námi ozvou trumpety ohlašující začátek večerní modlitby. Přidáme do kroku a o chvíli později si sedáme do rohu místnosti k desítkám soustředěných mnichů. A Ryanovi. Sedí jen kousek od nás, zavřené oči a klid.
Když po modlitbě prochází kolem, zavoláme na něj jménem. Nejdřív je zmatený, ale po chvíli si nás vybaví. “Ani nevíte, jaké máte štěstí, že jsme se potkali, většinu času trávím na retreatu. Co kdybych vás pozval k sobě na čaj?”
Po krátké prohlídce skrytých zákoutí kláštera nás Ryan vede křivolakou cestičkou ke kamenným domečkům na vrcholu kopce. Právě v nich je meditační centrum Ryanova učitele. Tady probíhají retreaty.
Otevírá dveře a uvádí nás do nejskromnější domácnosti, jakou jsme kdy viděli. Polovinu podlahy zabírá matrace, vedle ní je nízký stolek se změtí knih, hrnečků a duchovních předmětů. V hlavě postele se tísní malý oltář s obrázky Buddhy a Dalajlamy. Zbytek prostoru zaplňuje jednoplotýnka s velkou plynovou bombou, padesátikilový pytel tsampy a pár složených dek.
Usazujeme se společně na matraci pod velkým tabulkovým oknem. Tiše, abychom nerušili ty, co právě v přilehlých domcích meditují. “Nachystám nejdřív oběti na ráno,” zašeptá s omluvným výrazem Ryan. Sledujeme, jak na oltář skládá mističky s vodou a zapaluje vonné tyčinky. Až pak se můžeme začít ptát.

Jak vypadá tvůj den, když procházíš retreatem?
Retreat trávím v téhle místnosti. Za tu záclonu v předsíni už jít nemůžu. Dveře se zamykají, takže se nedostanu ven, i kdybych chtěl. Jednou za dva nebo tři dny někdo přijde, odemkne a přinese vodu. Když něco potřebuji, nechám vzkaz. Nemluvíme spolu. Přes závěs je nevidím a oni nevidí mě. Pak zase zamknou. Když se donutím, vstávám ve tři hodiny ráno. V rámci ranní hygieny vypiju trochu horké vody. Chvíli se věnuji józe. Přichystám oběti, což zabere pár minut. Protáhnu se, což úplně není součástí tradice, ale pomáhá to ulevit od bolesti ze sezení. Okolo půl páté se začínám modlit. Posléze sním něco menšího k snídani. Okolo deváté začínám s mantrami. To mi zabere několik hodin. Člověk musí vyslovit určité mantry daným počtem opakování. Následuje pauza na pořádně velký oběd. Pak se vracím k mantrám. Nakonec přijde cvičení ochránců dharmy. Večer už nejím, takže před spaním mívám docela hlad. Kolem deváté obvykle usínám.

U Ryana "doma".
U Ryana “doma”.

Přiblížíš cvičení ochránců dharmy? K čemu slouží?
Modlím se, potom obětuji alkohol nebo čaj. Pak bych měl čtyřicet minut zpívat písničku v tibetštině. Zpívá se v ní o tom, že porcujete vlastní tělo a nabízíte ho démonům okolo vás. Ta písnička je ve skutečnosti moc líbivá. Zpíváte, hrajete na buben, představujete si její příběh. Smyslem je odpoutat se od fyzického těla. Jsme připoutaní k našemu tělu a přílišné ulpívání není zdravé. Pokud je tu nějaký démon, který by přišel a mučil mě, tak ať. Přijímám věci tak, jak jsou. Výsledkem tohoto cvičení je určitý stupeň nebojácnosti.

Kolik dní takový retreat trvá?
Týdny až měsíce.

Jak dlouhý byl tvůj nejdelší retreat?
Přes sedm měsíců.

Máš spočítané, jakou část života jsi takhle strávil?
Zamčený v místnosti? Tři a půl roku.

Velká kniha modliteb.
Velká kniha modliteb.

Kdy jsi poprvé dorazil do Ladakhu?
Před třinácti lety.

Co tě sem přivedlo?
Přerušil jsem vysokou, protože jsem ve studiu moc nenacházel smysl. Víc mě zajímala meditace. Tehdy ovšem ještě ne ta budhistická. Každý mi ale promlouval do duše: nemedituj, zkus místo toho cestovat. A tak jsem otevřel atlas a první, na co jsem narazil, byl Ladakh. Zaujalo mě na něm tamější životní prostředí, zajímám se o udržitelné zemědělství a tahle oblast je silně zasažena globálním oteplováním. Vydal jsem se do Phyangu. Způsob, jakým tu lidé dokázali hospodařit s vodou, na mě udělal obrovský dojem. Zásoby vody jsou velmi omezené a každý pokles podzemní vody znamená velký problém. Bydlel jsem na vsi a pozoroval, jak spolu lidé tyhle velice omezené zdroje vody dokázali pokojně sdílet. Ta mírumilovná povaha lidí mě zasáhla. Obyčejný život, který vedli budhisté mimo kláštery. Způsob jakým vesničané proplouvali každodenností. Roztáčeli modlitební válce, modlili se. Došlo mi, že se jedná o dovedný způsob, jak oživit všímavost. Říkal jsem si, že na tom musí něco být, když se jim podařilo vybudovat tak poklidnou a otevřenou společnost. Uvědomil jsem si, že bych se chtěl stát budhistou a jednou se sem rád vrátil.

Místní vyznávají kontemplativní styl života.
Místní vyznávají kontemplativní styl života.

Chcete do kláštera? Stačí se dost dlouho motat kolem

Co následovalo?
Dokončil jsem školu v Americe, chvíli pracoval. Potom jsem studoval tibetštinu v Darjeelingu. Když mi došly peníze, odjel jsem učit angličtinu na Tchaj-wan. Společnost na Tchaj-wanu je budhistická s velmi vysokým postavením sester, což je ve světě unikátní. V budhismu je naneštěstí spousta genderových problémů.

Možná je to něco, co se pokouší napravit Dalajláma? Ve své autobiografii prohlásil, že jeho příští reinkarnace může být krásná žena. Přijde nám to jako docela statečný čin.
Uvidíme. Také oznámil, že možná žádná další reinkarnace nebude. Kvůli čínským touhám rozpoznat nepravou reinkarnaci. Ale ano, Jeho Svátost má velmi dobrou vizi, jak současný přístup budhistů k tématu genderu napravit. Jedná se ale o velmi pozvolný proces.

Pojďme se vrátit o kousek zpět. Měl jsi naspořeno. A dál?
Pokračoval jsem ve studiu tibetštiny. Nějakou dobu byl v klášteře. Víc a víc jsem se zajímal o meditaci. Pak jsem potkal svého současného učitele, který provozuje tohle budhistické meditační centrum v Lamayuru. Takže jsem měl peníze, učitele, měl jsem čas i místo. Později jsem v Ladakhu začal první retreat a vidíte, jsem tu už sedmý rok.

Co musí člověk udělat, aby mohl zůstat v budhistickém kláštěře?
Je to docela neoficiální. Potkáte lidi, spřátelíte se. Pak vám pomůžou. Není to tak, že by ta místa někde inzerovali, ani že se jen tak ukážete a čekáte, že vás ubytují.

Chrámový komplex Lamayuru.
Chrámový komplex Lamayuru.

Tobě se to mluví. Mluvíš jejich jazykem, takže se jim můžeš dostat mnohem blíž než většina lidí.
Máte pravdu v tom, že ovládat jazyk dost pomůže. Dodal bych ale, že když se budete motat kolem a projevíte zájem, dřív nebo později se spřátelíte. Ten trik často vězí v tom, najít si místo, kde se vám bude líbit a kde jsou fajn mniši. Potloukat se kolem, ptát se na spoustu věcí, projevit skutečný zájem. Pak se vám dostane vřelého přijetí.

Je povzbuzující si uvědomit, že lidem nejste jedno

U tebe ale hrál roli i kontakt na učitele.
Ano, u mě osobně to bylo tak, že jsem byl vyslán ke svému učiteli poté, co jsem v meditaci dosáhl určitého bodu.

Čím tě zaujal zrovna tento učitel?
Zajímal mě retreat, což je jeho specialita. Znám spoustu lidí, kteří podstoupili opravdu dlouhé intenzivní retreaty. I když myslím, že je to obecně vždy prospěšné, tito lidé, přestože meditovali opravdu hodně, si i poté připadali ztracení. Chybělo jim nasměrování. Když jsem mluvil s žáky svého učitele, ti navzdory obtížím v průběhu náročného retreatu tyhle pocity na konci neměli.

Jak dlouho už jsi v Lamayuru?
Posledních šest nebo sedm let jsem tu trávil většinu času.

Chvilka pro večerní procházku.
Chvilka pro večerní procházku.

Z čeho to všechno platíš?
Čtyřikrát jsem se málem ocitl bez peněz, nakonec se mi ale vždy nějak podařilo sehnat peníze. Jednou to bylo přímo při obřadu – došlo mi, že už nemám skoro nic a budu muset odletět. Z ničeho nic jsem během dne dostal tisíc dolarů.

Od místních?
Tito dárci byli ze zahraničí. Věřili mi, že to se svým studiem myslím opravdu upřímně.

Jak se o tobě ti lidé dozvěděli? Prezentuješ se nějak za účelem získat sponzory?
Ne. Většinou se to zkrátka nějak stane. Občas mi lidé jen tak strčí peníze. Teď mám sponzora z Ameriky. Než jsem odjel do Asie, pomáhali jsme spolu hendikepovaným dětem. On si potom našel dobrou práci a rozhodl se mi vypomoct. Mluvím o tom celém proto, že je psáno, že pokud najdete odvahu věnovat se meditaci a váš záměr je upřímný, vždycky se vám dostane prostředků. Nevěřil jsem tomu. Docházely mi peníze, bylo mi mizerně a takhle to dopadlo. Pak mi došly další. Jednou jsem se dokonce vrátil domů a přihlásil se na Harvard. A vtom jsem zdědil další prostředky.

Chatky pro meditační retreat se tyčí na kopci nad klášterem.
Chatky pro meditační retreat se tyčí na kopci nad klášterem.

Pomáhají ti nějak i místní lidé?
Místní mi pomáhají hodně. Neplatím nájem, nosí mi spoustu ječné mouky. Když odhlédnete od materiálu, je povzbuzující si uvědomit, že lidem nejste jedno. Že na vás myslí. Je to super zkušenost. Když přežíváte z toho, co vám kdo dá, jste ve velmi zneužitelné pozici. Pak vidíte, jak dobří lidé vlastně jsou. Mohou vás využít, nemuseli by vám pomáhat. Moje zkušenost je ale převážně taková, že jsou velmi ochotní a poctiví.

Jaké máš minimální měsíční náklady?
Nijak velké, 1000 až 3000 rupií (300 – 1000 korun, pozn. aut.).

Bytí o samotě je dost náročné prostředí

Jak se tvoji rodiče dívají na to, co děláš a že ses stal budhistou?
Oba jsou křesťansky založeni. Mámu vždy zajímala i jiná náboženství, je docela otevřená. Táta má otázky. Extrémnost toho, co dělám, je pro ně těžko stravitelná. Zejména od doby, co jsem dospěl k retreatům a začalo být zřejmé, že nebudu mít normální práci, rodinu, děti, ani žít v Americe. Máma obtížně snáší vzdálenost mezi námi. Otec, že nebudu mít děti. Přesto myslím, že už to víceméně přijali. Vidí, že mi to vyhovuje, že jsem spokojený.

Ryan chystá oběti.
Ryan chystá oběti.

Chybí ti něco z běžného života?
Co mi opravdu chybí, je slunce. Být venku, mluvit s lidmi. Jít se jen tak projít. V zimě navíc trpím nedostatkem zeleniny. To tu sedím a přemýšlím, že bych se vrátil domů. Je to tvrdé.
Máme všechna tato cvičení a techniky, které děláme, ale nejsem si jistý, jestli to není tak trochu vedlejší. Podstatné je, jak se vypořádáváte s nesnází bytí o samotě, což je dost náročné prostředí. Dostáváte se pod nával emocí, býváte obrovsky znechucení. Říkám to na rovinu – mívám toho po krk. Občas jsem zoufalstvím křičel. Jste tu zavření tři měsíce, mrznete, nemáte zeleninu. Bývá to příšerné. Člověk by udělal cokoliv, aby to ukončil.

Přeci můžeš, nebo ne?
Vlastně tu byl den, kdy jsem byl připravený to udělat. Pak jsem si ale řekl: OK, dnes si prostě jen lehneš. Takhle jsem den po dni zvládl pokračovat.

Když se podíváš na svoji budoucnost, co vidíš? Indii a budhismus?
Budoucnost je ve hvězdách. Nevím. Můžu zůstat a ponořit se do studia. Nebo se stát malířem. Nebo pomáhat závislým na heroinu v Jižní Virginii.

Působíš radostně a vyrovnaně. Je to výsledek meditací?
Je, i když je stále na čem pracovat. Jako mladší jsem chodil k psychoterapeutovi kvůli problémům s agresivitou. Často jsem se hroutil. Měl jsem sklony k násilnostem. Vyhledal jsem pomoc terapeuta, což doporučuji všem. Spousta lidí se dostane k budhismu, když hledají psychologickou pomoc. Psychologie dělá jednu věc, budhismus druhou. Výborně se doplňují. Jedno je o tom, jak dobře žít v tomhle světě, a druhé o tom, jak ho proměnit.

"Občas jsem zoufalstvím křičel," popisuje Ryan obtíže při retreatu.
“Občas jsem zoufalstvím křičel,” popisuje Ryan obtíže při retreatu.

Jak konkrétně ti pomohla meditace?
Když jsem začal s retreaty, některé problémy se opět vynořily na povrch. Včetně obrovského vzteku sám na sebe nebo sebepoškozování. Nemyslím si, že by to bylo vidět zvenčí, ale i to ve mně pořád někde je. Jak v meditaci postupujete kupředu, zlepšujete se ve zvládání svých emocí, přestože ty se zároveň mohou zintenzivnit. V tibetském budhismu dokonce najdete techniky pro zesílení pocitů. Potřebujete vhled. Naučíte se pocity pozorovat s odstupem a už vás neobtěžují. Pak se stanete velmi klidnými. Když vyvstane emoce, musíte mít na vědomí dvě věci. Zaprvé, je dočasná. Zadruhé, není součástí vašeho já. Máme sklon dívat se na emoce jako na sebe. Když se naštveme, máme potřebu to nějak vybít. Vidíme lidi, co jsou vzteklí tak, že někoho zabijí. Když se na to podíváme logicky, zabít někoho nikdy není dobrý nápad. Jsou tím pocitem uchvácení, přemožení. Nezvládají ho. JÁ jsem vytočenej. To JÁ. A když s tím něco neudělám, nikdy to nepřejde. Co jsem se naučil přes meditaci je, že to nejsem JÁ, kdo je vytočenej, jen tu je nějaký pocit naštvání. A když ho budu sledovat a nic neudělám, nejen, že nezůstane na věky, je to dokonce to nejlepší, co můžu udělat. Docela dobře to funguje. Cítím, že o dost víc žiju přítomným okamžikem, vnímám silnější propojení se světem.

Jsi šťastný?
Jo, jo. Na jednu stranu jsem říkal, že bývám vytočený, ale na druhou stranu jsem dost šťastný. Existuje mnich, který podstoupil mnoho meditací a retreatů. Jeho mozek byl skenován a prokázal 10000x vyšší hladinu serotoninu a dopaminu než u normálního člověka. Říkali, že je pravděpodobně nejšťastnější člověk na zemi. Je vědecky prokázáno, že meditace způsobuje změny v mozku. Sám je na sobě vidím. Víc a víc myslím na druhé, víc pro ně žiju. A pocit štěstí je toho velmi příjemným vedlejším efektem.

Povídali jsme si dlouho. Ryan nás svádí po kamenných schodech zpět za světla lucerny.
Povídali jsme si dlouho. Ryan nás svádí po kamenných schodech zpět za světla lucerny.

Bavilo vás čtení? Pomožte nám rozhovor sdílet. Další rozhovory si můžete přečíst třeba tady

Napsat komentář