Rok na cestě: co přinesl, co si vzal a co bude dál

Je to právě rok, co jsme se vydali na cestu. Opustili pohodlí brněnského bytu, uskladnili hmotné statky u rodičů a vše potřebné sbalili do čtyř batohů. I tak jsme toho na zádech na začátku nesli až moc a postupně se zbavovali jednoho kila za druhým. A nepotřebné věci vyměňovali za zážitky a zkušenosti, za kterými se teď při tomhle prvním výročí rádi ohlédneme.

Kde jsme byli

Za první rok cest jsme navštívili šest asijských zemí a po cestě na Zéland se na týden zastavili v australském Sydney. Počet navštívených míst možná nezní oslnivě, od začátku jsme ale věděli, že nechceme cestovat kvůli rekordnímu přejíždění ze země do země a hromadění zářezů. Chtěli jsme cestovat pomalu a každou zemi poznat pokud možno do hloubky.

Ukázalo se, že na důkladné poznání cizí země a kultury jsou ovšem i tři měsíce krátké. Pořád je co objevovat, pořád je spousta míst, na která se chceme vracet, a nesrovnatelně větší počet míst, na které bychom se jednou rádi podívali poprvé.

Mapa

Polsko / Katowice / 2 noci

Nepál / Káthmándú, Pokhara, Annapurna Circuit, Tansen, Lumbiní, Bhaktapur, Fikkal, Ilám / 88 nocí

Kliknutím zobrazíte původní velikost fotek.

Indie / Dillí, Ladakh / 60 nocí

Šrí Lanka / Colombo, Jaffna, Delft, Trincomalee, Kandy, Ella, Galle, Boossa, Negombo / 27 nocí

Malajsie / Kuala Lumpur / 5 nocí

Vietnam / Hanoj, Ngoi Tu, Nghia Lo, La Pan Tan, Doi Mam Xoi, Lai Chau, Sa Pa, Bac Ho, Coc Pai, Ha Giang, Dong Van, Yen Minh, Ma Le, Meo Vac, Bao Lac, Ba Be / 26 nocí

Singapur / Singapur / 2 noci

Austrálie / Sydney / 5 nocí

Nový Zéland / Jižní ostrov / 150+ nocí

Na Facebooku pro vás pravidelně sdílíme výběr toho nejlepšího z naší cesty. Staňte se našimi fanoušky a nic vám neunikne.

Jak jsme se celou dobu přepravovali? Klasiky od letadla přes autobusy, vlaky, kola, taxíky a autostop asi nikoho nepřekvapí. Nemluvě o tom, kolik jsme toho nachodili pěšky. Za rok jsme ale nasbírali i pár kuriozit.

Naše nejujetější cesty

2. Autobusem z Káthmándú do Illámu
Během osmnácti hodin v nočním polorozpadajícím se autobuse, mmj. mlhou, lesem, nad útesy, jsme zažili nefalšovanou jízdu smrti a chvílemi se bez přehánění báli o holý život. Nepálci jsou podle nás nejšílenější řidiči na světě. 

3. Pod plachtou na korbě náklaďáku v indickém Himaláji
Tak zoufale jsme se snažili dostopovat z údolí Nubra zpátky do Lehu, až nám pár chvil před setměním po několika hodinách neúspěchů zastavil zaprášený náklaďák naložený Coca-Colami a Sprity. Kabina plná. Ale jestli chceme, můžeme se uvelebit na korbě. Že pojedeme přes zamrzlé sedlo Kardung La? Vzhůru serpentinami po prašné cestě plné děr a kamení? Nebojte, před sedlem vás přesuneme do kabiny. A tak jsme jeli. S prachem v očích, ošlehaní větrem, s nohama a rukama v křeči od držení a zapírání se ve stabilizovaném sedu, se zadky otlučenými od naskakování na sixpacích světoznámých limonád. Slib byl naštěstí dodržen a druhou část cesty jsme si mohli užít stísnění v teple kabinky s řidičem a třetím pasažérem za zvukového doprovodu kontrolky, která neustávajícím skřípavým BÍÍÍP BÍÍÍP BÍÍÍÍP BÍÍÍÍP BÍÍÍÍP signalizovala poruchu motoru. Údajně ale byla pokažená jen ta kontrolka, tudíž jsme mohli být v klidu. Jak se cítí člověk, když se bez řádné aklimatizace objeví ve výšce 5300 mnm? Zkuste hádat.

4. Na střeše autobusu přeplněného k prasknutí
Do odlehlých vesniček Dha a Hanu v indickém Ladakhu jezdí jeden autobus denně. Když jsme přišli na autobusák, lidi z našeho spoje už doslova trčeli všemi otvory. Další banda nešťastníků do těch v buse střídavě zkouší tlačit a ještě je trochu zmáčknout, aby se vešli taky. Bezradně se začínáme ptát těch, co zůstali venku, jestli se s námi složí na taxi. Vtom se autobus rozjede. Kdosi vystřelí k žebříčku na zadní stěně vozu a obratně se vyhoupne na střechu. Za ním v poklusu na autobus naskakují další. Tak se po chvilce váhání rozbíháme taky. V zadním rohu střešní ohrádky jsme se doklepali až do vesničky Dha. Sedm neuvěřitelných hodin cesty zpestřilo uhýbání telegrafickým drátům, trhání meruněk z korun stromů za jízdy i nebezpečné naklánění přeplněného busu v každé větší zatáčce. Že se v oblasti celkem běžně stává, že se autobus převrátí a sjede z útesu, že se při cestách na střeše už spousta lidí zranila a někteří i zahynuli, jsme zjistili až po cestě. Díky bohu. Jinak bychom se do meruňkového ráje Dha snad nepodívali.

Potkávání nových lidí

Zřejmě jedna z nejlepších součástí cestování. Na hostelech, v kavárnách, na trecích… Člověk neustále naráží na náhodné společníky, se kterými si někdy jen řekne, odkud pochází a proč je zrovna tam, kde je, jindy s nimi stráví večer a někdy z toho vznikne bez jakéhokoliv přehánění skutečné přátelství.

V tomto ohledu budeme vždycky vděční za začátek naší cesty na treku kolem Annapuren. Hned druhý den jsme narazili na anglicko-americký pár Hannah a Omara a ušli s nimi nakonec dvě třetiny treku. Potom jsme potkali nizozemského dobrodruha, šedesátníka Doruse.

Další dobrá přátelství jsme si odnesli z dvou týdnů dobrovolničení na čajové farmě v Ilámu. Ať už mluvím přímo o rodině Deepaka Kulunga nebo o několika dalších dobrovolnících z Evropy, USA i Kanady, kteří s námi na farmě pomáhali.

V Ladakhu jsme šťastnou náhodou narazili na Karla s Natálií, kteří píšou blog travel4ever.cz, a zamilovali si Belgičanku Charlie, která už přes dvacet let hoří láskou pro Indii a stará se o zdravotní péči, zásobování potravinami i vzdělávání vesničanů v oblasti Ladakh. Díky Ryanovi praktikujícímu budhistické retreaty v klášteru Lamayuru jsme poznali budhistickou současnost víc, než jsme si mohli doufat. A ztřeštěný Amit – kluk z Dillí – nám ukázal, jak fajn může být jít do všeho po hlavě. Navíc nám na pár dnů poskytl před odjezdem z Indie střechu nad hlavou a neomezený přístup k playstationu a Tekkenu, což mu jen tak nezapomeneme.

Na Šrí Lance jsme se seznámili s Emmanuele, která podlehla kouzlu samostatného cestování po čtyřicítce, a z nabouchaného itineráře její cesty jsme pochopili, že hodlá dohnat, co se dá.

A pak přišel Vietnam, kde jsme se poprvé po několika měsících na cestě cíleně setkali s Čechem. S Michalem z Ostravy nabralo popíjení bia hoi v uličkách Hanoje úplně nový rozměr. Absolvovali jsme společně větší část motorkářského roadtripu severním Vietnamem a užili si řádku ubahněných dobrodružství. Před pár týdny Michal dorazil na Nový Zéland a dost se těšíme na znovushledání. I s ostatními, které jsem zmínila, zůstáváme dodnes v kontaktu. A věřím, že k sobě zase najdeme cestu.

Nedávno jsem četla celkem trefný článek o tom, že dělat si nové přátele, když je vám kolem třiceti, už není žádná legrace. Rutina práce, partnerského života, dětí atd. to komplikují. Že přátelství vyžaduje péči a pestré zážitky, společné zájmy a kvalitně strávený čas. Myslím, že pomalý způsob cestování paradoxně vytváří ideální podmínky. Samozřejmě potkáte nespočet lidí, se kterými to klapat nebude. Ale ty výjimky, se kterými to do sebe zapadne, jsou zlaté.

Rozpočet na rok na cestě

Náš cestovatelský rozpočet jsme si předem moc nenaplánovali. Až po prvním měsíci v Nepálu nám začalo docházet, že bychom peníze hlídat měli. A tak jsme to vzali postaru a začali si vést deníček s každodenními výdaji. Ne že by to nějak zásadně ze dne na den změnilo způsob, jakým utrácíme. Vznikl z toho ale skvělý materiál pro různé statistiky a nakonec i uklidňující zjištění, že si vůbec nevedeme špatně, i když nad některými výdaji jsme zaplakali.

TAB: Průměrné denní výdaje v CZK na osobu podle země (obsahuje veškeré denní výdaje za ubytování, dopravu, stravování, drogerii, zážitky atd., neobsahuje výdaje za letenky, pojištění, víza do země)

Nepál332
Indie352
Šrí Lanka440
Malajsie473
Vietnam493
Singapur581
Austrálie828
Nový Zéland755

Zatímco první tabulka může posloužit pro představu lidem. kteří jen chtějí jet na dovolenou do některé z těchto zemí, budou řešit jiné pojištění než my a těžko odhadovat, jak se budou pohybovat ceny letenek, druhá statistika je užitečná hlavně pro představu o tom, jak si zhruba můžete vést, když vyrazíte na roční či delší cestu “kolem světa”, ať už to znamená cokoliv.

Celkem jsme utratili za rok / osobu (v CZK):
Na běžných denních výdajích196 670
Za letenky28 890
Za víza10 575
Za pojištění12 483
Za auto na Zélandu24 750
CELKEM273 368

Z toho plyne, že:
Průměrné denní náklady za osobu na naší roční cestě byly 749 CZK (36 USD).

Proč z toho máme celkem radost? Podle cestovatelů / blogerů, kterými jsme se na začátku naší cesty nechali inspirovat, například podle proslulého Nomadic Matta, je dobrý rozpočet na budget cestu už 50 USD na den.

My jsme si rozpočet samozřejmě hlídali, na druhé straně jsme nikdy nešli úplně na dřeň. Nikdy jsme například – krom jedné výjimky, které jsme dost litovali – neustoupili z požadavku na soukromý pokoj pro dva. Když jsme smlouvali o ceně noclehu apod., snažili jsme se smlouvat jen tak, abychom dotyčného nesedřeli z kůže. Taky jsme vždy investovali do výživných a pestrých potravin. Šetření prostřednictvím kupování instantních nudlí, konzerv a blafů nám nic neříká. Přesto jsme utráceli jen 36 dolarů denně.

Máme hned několik položek, na kterých jsme mohli šetřit a výrazně jsme nešetřili (bohudík):

  • ubytování: Náš věkový průměr je 29,5 a když vám jako páru táhne na třicet a navíc oplýváte nezanedbatelnou dávkou introvertnosti, chcete zkrátka určité soukromí. Pro nás to znamenalo vyhnout se širokým obloukem všem sdíleným pokojům. Nikdy jsme vyloženě nešli po nejlevnějším ubytování. Na druhé straně ve Vietnamu jsme se spokojili se spaním v kóji, která místo dveří měla závěs a místo stěn laťkové přepážky nedosahující ke stropu. V Nepálu jsme spali v pokojíčku plném švábů a jiné havěti. Na Šrí Lance v garáži. A tak dál. Stejně ze všeho nejhorší byla naše jediná zkušenost s dormitory, nabytá v Singapuru. Levný pokoj bez oken pro dvanáct lidí, klimatizace z hygienických důvodů puštěná nonstop a udržující teplotu jako v lednici, obyvatelé tři černošské prostitutky, čtyři indičtí veksláci, jeden vyděšený důchodce, jeden chudý muslimský student modlící se večer pod peřinou a my. Na palandách. Bez lampiček. Nikdy víc.
  • jídlo: Máme rádi dobré jídlo. U cestování je to požitek dvojnásobný, vzhledem k tomu, že je všechno nové a chcete toho vyzkoušet co nejvíc. Některá místa, co jsme navštívili, pro nás zůstanou s jídlem pevně svázaná. Ať už je to Kuala Lumpur s pouličními stánky s dobrotami ze všech koutů Asie, Indie (netřeba zdlouhavějšího vysvětlování, myslím) anebo Hanoj, kde jsme absolvovali túru po podnicích za nejlepším bánh mi, bún bó nam bó, pho bo, bun chá, pho ga i nem.

  • nápoje: s jídlem to jde ruku v ruce, ale extra odstavec si to zaslouží. Máme totiž rádi i dobré nápoje. Nebyla skoro žádná země, kde bychom si neodpustili občasné pivo nebo víno. Navíc máme silnou slabost pro kvalitní kávu a čaj, a tak jsme vytrvale navzdory posměchu některých jiných cestovatelů táhli v batohu náš aeropress s ručním mlýnkem doplněný pytlem kávových zrnek a občas taky pytlem nějakého toho sypaného čaje. Za ten bezpočet radostných chvil všedních dní to jednoznačně stálo.
  • doprava: Přiznáváme. Občas jsme jeli taxíkem, když jsme mohli čekat na bus. Občas jsme letěli, když jsme mohli vzít vlak. Občas jsme půjčili motorku, místo abychom stopovali. Měnili bychom jen jediné (a ne kvůli penězům) – rádi bychom snížili naši uhlíkovou stopu a pokusili se o hledání ekologičtějších alternativ k létání. Pokusíme se ale být svědomití a alespoň trochu se přiblížit inspirativnímu Danu Kieranovi.
  • pojištění: I když většina Čechů sáhne po levném AXA, odrazující zkušenosti jiných i vlastní nám daly dobrý důvod poohlédnout se jinde. Nakonec jsme si na základě doporučení zkušenějších zaplatili celoroční pojištění u ERV a k němu ještě členství v klubu AlpenVerein, které platí jen tři měsíce cest ročně, ale stačilo nám na pokrytí všech vysokohorských výšlapů nad 5000 m.n.m. Letos jsme se rozhodli pro změnu a sáhli jsme po britském TrueTraveller. Stojí stejně jako ERV, plnění většiny kategorií má (až na zuby) ale několikanásobně vyšší a v recenzích si stojí velmi dobře.
  • zážitky: to nejdůležitější, do čeho se zásadně vyplatí investovat. Od treků kolem Annapuren a údolím Markha přes Pavlovo tetování nebo balóny s rajským plynem v Hanoji až po šnorchlování a ayurvédskou masáž na Šrí Lance.

  • dobří místní lidé: za cestu jsme narazili na spoustu lidí, které jsme pro jejich dobrotu a přívětivost chtěli nějak podpořit. Opakovanými návštěvami a útratami počínaje a přenecháním našich věcí (oblečení, kosmetika, foťák ad.) konče.

Nejsme ale neomylní a pořád se učíme. Občas jsme vyhodili peníze, kterých jsme litovali. Napálil nás třeba taxikář v Dillí, který naschvál přejel na dálnici odbočku a požadoval, ať vystoupíme u svodidel a přeskáčeme “těch pár metrů” přes provoz v protisměru, nebo ať mu zaplatíme kilometry najeté navíc. Po pěti minutách dohadování jsme zkrátka rezignovali. O pár měsíců později jsme naletěli na scam hned po příletu do Colomba, nezjistili jsme si cenu autobusu a kývli jsme na přátelskou nabídku řidiče, že nás zaveze až ke vchodu na nádraží, za konečnou, kde vystoupili všichni ostatní. Když si pak řekl o částku odpovídající poplatku za stejnou cestu přes Uber, tušili jsme, že je pozdě v prázdném autobuse se dvěma protřelými kumpány cokoliv namítat. Po měsíci na Zélandu jsme taky ťukli auto, pošramotili si pár předních dílů kapoty a za opravy a poplatek pojišťovně vysolili polovinu původní ceny našeho bouráka.

V neposlední řadě nelze nezmínit, že bylo i dost případů, kdy jsme politováníhodně šetřili a neměli jsme. Mluvím například o rozhodnutí nejít kvůli ceně na paragliding v Pokhaře (hodnocené jako jedno z nejkrásnějších míst pro tuhle disciplínu na světě). Anebo o kurzu momo, za který účastníci měli zaplatit podle toho, jak se jim líbil. Líbil se nám moc, ale zpětně jsme si uvědomili, že jsme ho ocenili velmi lacině.

Kde jsme na to vzali

Nakonec nezbývá než po víc než roce odhalit, jak jsme na to celé vzali prostředky. Stručně řečeno: díky Pavlovi. Nejen že měl část našeho kapitálu našetřenou, navíc měl štěstí. Po osmi letech v AVG, kdy už toho měl plné kecky, společnost koupil Avast a snižovaly se stavy. Pavel dostal výpověď v první vlně a za okamžitý odchod dostal (pro nás) slušný zlatý padák.

Mezitím jsem se já snažila naškudlit, co se dá. Rozprodala oblečení, kolo, koloběžku a pár dalších krámů a cenností. Vařila v čajovně a po večerech doučovala děti matematiku, po pár letech jsem se vrátila ke copywritingu. Jako vždy, když jsem to potřebovala, mě podpořili moji rodiče. A Pavel taky.

Taky jsem se pokoušela pracovat na cestě. Copywriting mi pootevřel dveře k digitálnímu nomádství. Digitální nomádkou se ale nazývat nebudu. Bez Pavlova jištění bych se totiž po pár měsících vracela do Brna švorc.

Co se týče mých snah o digi nomádství, měly pár slabin. Nejdřív jsem neměla dost zakázek. Pak zase bylo období s dostatkem zakázek a nedostatkem času či energie. Chvílemi jsem nevěděla, jestli přes samé psaní na náš blog, do médií a pro copywritingové zadavatele stíhám vnímat samotné cestování. Nebyl to dobrý model, hlavně proto, že jsme to oba neměli nastavené stejně. A práce v rozjetém vlaku, když zároveň chcete koukat z okna a nemůžete se nabažit vší té krásy, se dělá těžko.

Pokud vás digitální nomádství láká, očekávejte nevyhnutelné: ke stresu spojenému s každodenními problémy cestování se přidá stres z plnění pracovních povinností. Navíc v Asii není vždy úplně jednoduché najít dostatečně silné online připojení – ne pokud chcete cestovat podobně jako my a netrávit moc času v městech a turistických oblastech. A jestli je tohle v Asii složité, na Zélandu je to složité dvojnásob (aneb kempy, ve kterých dostanete voucher s kódem na 10MB dat na den jsou výsměchem moderní civilizaci). Z vlastní zkušenosti mi vyšlo, že abych pokryla své výdaje online prací, potřebovala bych model cestování:práce 50:50. A to mi nevyhovovalo. Ne, když se do toho navíc měl vejít blog. Ne, když jsem si po pár měsících uvědomila, že z takového modelu vyplývá víc stresu než radosti.

V našem případě se s tímhle zjištěním svět nezhroutil. Jednak díky rezervám, jednak díky tomu, že jsme od začátku počítali s tím, že na Zélandu se situace obrátí a budu to já, kdo několik měsíců bude vydělávat na oba. To se taky v listopadu splnilo, když jsem se vrátila k tomu, co mě stejně baví nejvíc: vaření. Dneska už spoříme na další cesty.

Ustáli jsme to (zatím) celé i s mnoha neplánovanými výdaji navíc. Nejcitelnější ránou byla oprava nabouraného auta a náklady na vyrovnání s druhou poškozenou. Zkušenost nás naučila, že je zkrátka dobré mít nějakou rezervu, i když obzvlášť po Asii se dá cestovat s málem. Vždycky se totiž může něco pokazit. Přinejhorším můžete dojet domů, ale s rezervou se každá krize dá řešit líp.

Nejlepší vs. nejhorší zážitky

Zážitků bylo za tento rok mnoho. Jako bychom v jednom roce prožili věci tak zhuštěně, že by pohodlně naplnily i pět let života. Nicméně když jsme si každý zvlášť sepsali své nejlepší tři vzpomínky, zjistili jsme, že se beze zbytku shodujeme. Pár zážitků zkrátka výrazně vybočovalo i z naší cestovní (ne)všednosti.

  • Dalajláma a budhistické kláštery: Viděli jsme Dalajlámu. Dvakrát. Na začátku července přijel do Choglamsaru oslavit 82. narozeniny, potom se o měsíc později vrátil a tři dny učil tisíce lidí o filozofii budhismu. Obojí byly neuvěřitelně silné zážitky. Nejen pro přítomnost Dalajlámy samotného, ale i pro pokornou láskyplnou atmosféru, jakou vytvořily davy věřících, z nichž mnozí jsou uprchlíky z Tibetu.

Podobně zásadních zážitků spojených s budhismem bylo víc. Návštěva ranniho ceremoniálu v nepálském Kagbeni, pozorování modliteb v indickém Lamayuru nebo mnichové tančící v obřích dřevěných maskách na velkém budhistickém festivalu v Hemisu.

  • Treky kolem Annapuren (přečtěte si proč ho v pohodě zvládnete taky) a údolím Markha, Himaláj – Majestátní Himaláj nás přiměl překonávat své limity. Nejen na treku Annapurna Circuit, ale i v Ladakhu, na treku údolím Markha. Náročné výstupy do sedel nad 5000 m.n.m., hypnotizující zasněžené špice himalájských velikánů a silný pocit pokory vůči divoké přírodě si zapamatujeme navždy.

  • Novozélandská příroda a divoký život. Obojí je opravdu tak dechberoucí, jak si většina lidí představuje. A to všechno – od tuleňů, tučňáků, delfínů a jiné vzácné zvěře, přes skalnaté pobřeží s fjordy a ledovci, po vnitrozemí plné starých lesů a úchvatně průzračných jezer – slouží jako dokonalý balzám na duši. A to jsme zatím viděli jen nějaké dvě třetiny Jižního ostrova.

  • Dobrovolničení na čajové farmě v Ilámu. Především proto, že rodina Kulungova jsou lidé s ryzím srdcem. Také proto, že díky manuálním činnostem jako sbírání lístků, sázení rajčat a chilli, tlučení kurkumy nebo vlastnoručně vybudovaný obří skleník jsme si uvědomili, jak hezké může být pracovat rukama a jak užitečné je žít v souladu s přírodou, zbavovat se závislosti na velkoprůmyslu a komerčních dodavatelích.

Na co moc rádi nevzpomínáme?

  • Plastový odpad všude, kam se podíváš. V himalájské divočině. Na opuštěném šrílanském ostrově. V Indii. Obzvlášt v Indii. Asie je zaplavená skládkami plastů na souši i ve vodě a místní očividně neví, co s tím dělat. Nemůžeme se zbavit přesvědčení, že za to můžeme především my, lidé ze “západu”. Nebýt megakoncernů přesouvajících výrobu a distribuci do Asie, nebýt turistů a cestovatelů poptávajících balenou vodu, oblíbené značky limonád, čokoládových tyčinek nebo chipsů,… nebýt silně konzumního způsobu života, kterým jsme naočkovali i samotné Asiaty, aniž by je zároveň kdokoliv naučil, jak se s odpady vypořádávat, byla by podle nás devastace životního prostředí v Asii mnohem menší.

Co jsme se na cestě naučili

  1. O sobě, o nás

Za ten rok toho bylo dost a každý z nás si nese něco. Jedno ze základních zjištění asi nepřekvapí: na cestách ničemu neutečete. Neutečete svým mindrákům, zlozvykům, problémům, vztahům, neutečete zkrátka sobě samému. Možná ale časem zjistíte, že vás cestování dělá vyrovnanějším a že není před čím utíkat.

Nedokážu posoudit, jestli nás rok cestování změnil. Natož jestli k lepšímu, nebo horšímu. V mnoha směrech nám rozšířil obzory. Nové kultury, lidé, poznávání měst i přírody – samozřejmě. Potvrzení spousty stereotypů o našem i jiných národech? Ano! Ověření, že ke každému stereotypu existuje pár výjimek? Taktéž. Bezpochyby je člověk nucený častěji improvizovat, řešit krizové situace, dělat nelehká rozhodnutí a spoléhat jen sám na sebe (a svého partnera). Na druhé straně chtě nechtě vzhledem k rozvolněnému režimu a chybějícím povinnostem tak trochu zleniví. Anebo si začne víc vážit času, který může věnovat jen tomu, co ho skutečně baví a naplňuje, chcete-li.

Pokud jde o nás jako pár, zjistili jsme dost pozitivního. Koneckonců, přežili jsme celý rok téměř bez pauzy spolu. Brzy jsme si uvědomili, že na cestách z takových devadesáti procent není zhola nic romantického. Ale občas se dá romantika vykřesat i v dost nepřejících situacích. Mnohdy fungujeme za skromných podmínek, jaké jsme si z pohodlí moderního brněnského 2+kk těžko dokázali představit. Naučili jsme se řešit problémy společně a míň se stresovat. Nehádat se, neurážet se na sebe, ale mluvit o tom, co nám vadí, a vzájemně se chápat (někdy se to daří a někdy zase ne).  Nejen že tenhle cestovní režim zvládáme: baví nás to a sbližuje. Jinak by to asi nešlo.

  1. O lidech a vztazích

Na rozdíl od rozmanité krajiny, která se mění před očima a nikdy se neopakuje, lidé jsou ve výsledku všude celkem stejní. Nehledě na rasu, nehledě na národ, nehledě na náboženství. Všude jsme potkali pár vypočítavých zlodějíčků, pár chamtivců, pár alkoholiků, pár podivínů,… slušnou dávku lidí, kterým jsme byli jedno a nevěnovali jsme si vzájemně příliš pozornosti, i pár lidí, kterým nebudete po chuti, protože nejste stejné rasy, národnosti či vyznání jako oni. Hlavně jsme ale zjistili, že z velké části jsou lidé hodní a když potřebujeme s čímkoliv pomoct, podají ruku.

Vytvořit si na cestě pevnější vztahy není jednoduché. Většina lidí se objeví, vymění si s vámi neustále se opakující základní konverzační soustavu “Odkud jseš? Co tady děláš? Co dál plánuješ?” a zase zmizí. Ale občas, nečekaně, se to stane. Potkáte někoho, s kým vám to bude hned klapat. Až nás překvapilo, kolik vztahů na dálku jsme po roce nejrůznějších setkání schopní udržovat.

Jiná kapitola jsou potom vztahy s rodinou a přáteli, které jsme nechali doma. Online vymoženosti umožňující být v kontaktu kdykoliv s kýmkoliv by v tomhle ohledu měly dělat cestování mnohem snazším. Nikdy ale plně nenahradí osobní setkání a společné zážitky. Už jen pro ten prostý fakt, že na psaní zpráv a skypování není snadné najít vždycky čas.

Stýskání se zákonitě čas od času dostaví. Stejně jako nepříjemné chvíle, kdy u něčeho chybíme. U svateb a narozených dětí, u narozeninových oslav, u těžkých rozchodů… A s tím se musíme srovnat.

  1. O světě, o přírodě

Bude to znít pateticky, ale čím dýl cestujeme, tím víc mám pocit, že  svět míří do záhuby. Lidé se neumí starat o přírodu, nechtějí se o ni starat, extrémně rychle ji ničí a z nepochopitelného důvodu žijí v přesvědčení, že když mají uklizeno ve svém městě, ve své zemi, jsou z obliga. Zavírají oči před tím, že hromady odpadků v Indii, Africe, USA, oceánech jsou jejich problém stejně jako těch, co v těch hromadách odpadků nešťastnou shodou okolností musí přímo žít.

Myslíme si, že každý musí nejdřív začít sám u sebe. Cestování nás naučilo z mnoha důvodů víc uvažovat o tom, co kupujeme, kolik věcí opravdu potřebujeme a jak s nimi zacházíme. Ať už jde o jídlo, kosmetiku nebo třeba oblečení.

Snažíme se respektovat kulturu i přírodu míst, která navštívíme. Před příjezdem do nové země jsme si vždy zjistili základní zvyky a tradice daného národa, důležitá společenská pravidla a minimálně pozdrav a poděkování v příslušném jazyce. Vnímáme to jako základní slušnost, kterou by cestovatelé neměli postrádat. Bohužel to očividně spousta turistů a cestovatelů vnímá jinak a místní zvyklosti nezná, nebo je ignoruje, z čehož nám mnohokrát při různých příložitostech bylo až trapně.

  1. O cestování

Tak především: dlouhodobé cestování není dovolená. I když se z fotek spousty Insta cestovatelů může zdát, že jde o spolehlivý recept na instantní štěstí a krásu.

Často máme dojem, že jde o dřinu na plný úvazek. Ano, ovlivnilo nás krom jiného psaní blogu. Ale i bez něj je pořád co řešit. Spousta logistiky počínaje každodenním plánováním toho, kde se najíme, vyspíme, vypereme oblečení, konče studováním map, jízdních řádů, srovnáváním cen letenek, zjišťováním vízových povinností, plánováním dalších destinací… Znáte to nadšení, když vyrazíte na dovolenou, a ať už se válíte u moře nebo ji trávíte aktivně, cítíte se celou dobu nadšeně z prožívání nezvyklého? To zákonitě nemůže trvat věčně.

Za ten rok přišly dny, kdy se nám místo objevování dalších míst chtělo jen ležet na pokoji. Kdy nás nomádský způsob života vyčerpával. Stýskalo se nám, přemýšleli jsme o tom, co by bylo, kdybychom zůstali doma. Často jsme byli ve stresu. Někdy naštvaní. Mnohdy unavení. Neustále jsme měnili plány a nakonec jsme radši úplně přestali plánovat.

To všechno k tomu ale právoplatně patří. Dokud nám – sečteno podtrženo – ve výsledku bude vycházet, že nás cestování i se všemi starostmi a eskapádami naplňuje, budeme pokračovat dál.

Rok na cestě utekl jako voda. Co bude dál?

Od začátku jsme se shodli na tom, že nebudeme nikam spěchat. Když se nám někde bude líbit, zůstaneme tak dlouho, jak budeme moct a chtít. Právě teď jsme v Glenorchy, vesničce na konci silnice linoucí se z  Queenstownu podél jezera Wakatipu, končící nedaleko za Mt Alfred. Přijeli jsme sem shodou náhod, když jsme si chtěli udělat v Queenstownu zastávku na oběd a přelidněná turistická mekka Jižního ostrova se nám natolik protivila, že jsme se rozhodli pustit kousek za město.

Krajina cestou k odlehlému Glenorchy nás tak očarovala, že jsme pokračovali dál a dál až jsme dojeli na konec a okamžitě jsme věděli, že přesně to je to místo, kde chceme – na čas – žít. Na této touze se ani po půl roce nic nezměnilo. Na Zélandu a v jeho okolí toho máme stále dost co objevovat a lepší základnu než Glenorchy jsme si stěží mohli přát.

Užili jste si článek? Pak ho prosím nezapomeňte sdílet. Nic to nestojí a moc nám pomůžete.
Výběr toho nejlepšího z naší cesty pro vás pravidelně zveřejňujeme na Facebooku.

Napsat komentář