První dobrovolník byl jako z jiného vesmíru, vzpomínají čajoví farmáři

Deepaka a Kaushilu Kulungovy jsme potkali na samém východě Nepálu, v zelené oblasti Ilám. Na svou čajovou farmu zvou dobrovolníky už pět let. Učí je mnohé nejen o pěstování organického čaje nejvyšší kvality, ale i o prostém životě zemědělců uprostřed přírody a každodenních výzvách, které přináší.
Zatímco rozverný Deepak má hlavní slovo mezi řádky čajovníků, tichá Kaushila se zvonivým smíchem velí v kuchyni. Seznámili se spolu na vysoké škole. A protože je v Nepálu něco jako chození v podstatě nemyslitelné, po třech měsících se vzali. “Líbilo se mi na něm, jaký ve mně vzbuzoval pocit bezpečí,” svěřuje se Kaushila.
Dnes spolu žijí v domácnosti s Deepakovými rodiči a třináctiletým synem Samyokem. Ve svěžím prostředí čajových plantáží, které svou láskou k přírodě pomáhají zachovat.
V našem rozhovoru se rozpovídali o čaji, dobrovolnictví, náboženství Kirat, vegetariánství i plánech do budoucnosti.

Od kdy na farmě pěstujete čaj?
Deepak: Před čtyřiceti lety s tím přišel můj otec. Inspiroval se u příbuzných v Darjeelingu. Napadlo ho to, když je jednou navštívil. Přivezl si domů několik sazenic čajovníku a začal.

Zahrada rodiny Kulungů.
Zahrada rodiny Kulungů.

Co otec dělal předtím?
Kaushila: Pěstoval rýži, čočku, kukuřici, brambory. Choval krávy, buvoly, vyráběl mléko.

Lidé si o otci mysleli, že se zbláznil

Viděl v pěstování čaje větší potenciál?
Kaushila: Čajový keř je odolnější než většina rostlin. Jakmile vyroste, může sloužit mnoho desetiletí. Deepakův otec si možná myslel, že čaj lépe zajistí jeho stáří i další generace.

Byl prvním, kdo čaj do Ilámu přivezl?
Deepak: Začali společně s třemi nebo čtyřmi přáteli. Byli opravdoví inovátoři. Lidé si o nich tenkrát mysleli, že se zbláznili.

Ortodoxní černý čaj nejvyšší kvality.
Ortodoxní černý čaj nejvyšší kvality.

Jak jste se učili o čaj starat?
Deepak: Hlavně od otce. Třikrát jsem byl na školení bezplatně poskytovaném vládou. Učili nás, jak postupovat při výrobě černého, zeleného, bílého čaje, nebo jak na stříbrné špičky (vzácný bílý čaj vyráběný z nejmladších nerozvinutých lístků čajovníku, pozn. autora).

Měnili jste postup výroby, jak k vám přicházely nové informace? Myslíte si, že kvalita vámi produkovaného čaje roste?
Kaushila: Měnili. Dřív jsme si mysleli, že černý čaj má být prostě černý, že má tmavou barvu. Netušili jsme, že může skrývat spoustu chutí a vůní.
Deepak: Je to nekonečný proces zdokonalování.

Čaj je hotový, když lístky křupou mezi prsty

Jak u vás postup výroby vypadá v současnosti?
Deepak: U černého čaje je to takhle: nasbírané lístky se nechají zavadnout, čímž ztratí až čtyřicet procent své vlhkosti. Dál přichází na řadu válení a následná fermentace. Lístky se silou válí proti bambusové podložce, dokud nezačnou být lepkavé. Pozvolna mění barvu. Z uválených lístků se vytvoří hromada, ve které se nechají fermentovat patnáct až dvacet minut. Dokud zcela nezhnědnou. Potom je rozložíme a necháme dosušit. Ideálně na slunci. Když se slunce neukáže, musíme rozdělat oheň a čaj dosušit nad ním.

Válení čaje.
Válení čaje.

Jak dlouho po válení lístky schnou?
Deepak: Třicet až třicet pět hodin. Čaj je hotový ve chvíli, kdy při stisku mezi prsty začnou křupat.

Přiblížíte taky proces výroby zeleného a bílého čaje?
Deepak: Zelený čaj – na rozdíl od černého – neschne přírodní cestou. Jakmile jsou lístky nasbírané, spaří se, velmi lehce poválí a hned se usuší nad ohněm. Při výrobě zeleného čaje musí vše probíhat rychle. Na bílý čaj sbíráme pouze nejmladší lístek svinutý do jehličky (tzv. ochmýřený vrcholek, pozn. autora). Neválíme ho. Sušíme pozvolna, ideálně ve stínu.

Bílý čaj.
Bílý čaj.

Ovlivňuje vaši práci období dešťů?
Deepak: V době monzunů jen lehce doplníme zásoby zeleného čaje. Také prodáváme čerstvé lístky do zpracovatelského závodu.

Jaký je váš oblíbený šálek čaje?
Kaushila: Dřív jsme si nejvíc užívali pití černého čaje. Taky má v téhle oblasti tradici. Teď si rádi pochutnáme i na bílém čaji. Obsahuje méně kofeinu a je jemnější. Zkoušíme experimentovat i se studenou metodou přípravy. Nápoj se louhuje ve studené vodě přes půl hodiny a jde takto připravit všechny typy čaje.

Silver tips. Prvotřídní bílý čaj.
Silver tips. Prvotřídní bílý čaj.

Před prvním dobrovolníkem jsme nikdy neviděli bělocha

Kdy jste začali spolupracovat s dobrovolníky?
Kaushila: V roce 2013, už je to zhruba pět let.

Čí to byl nápad?
Kaushila: Deepak má jednoho kamaráda – horského průvodce. Ten nám o dobrovolnictví řekl vše potřebné. Poradil, na jakou stránku se zaregistrovat, jak si vytvořit profil…

Pamatujete si ještě, kdo k vám přišel jako první?
Deepak: Jasně, že pamatujeme. Jmenoval se Neil a byl to Angličan. Zdržel se měsíc.

Jaké to pro vás bylo?
Kaushila: Jako bychom každý byli z jiného vesmíru. Nikdy předtím jsme bělocha neviděli. Rozdíly mezi námi byly obrovské. Všichni ho zkoumali – jak vypadá, jak jí, jak pije čaj. Byl jako z filmu.

Dnes už je práce s dobrovolníky zaběhlá.
Dnes už je práce s dobrovolníky zaběhlá.

Šlo vše hladce?
Kaushila: Ne tak úplně. Nevěděli jsme, na jaké porce jídla a chilli jsou lidé ze západu zvyklí. Podle našich tradic, pokud k nám přijdete jako host, pohostíme vás čočkovou polévkou s rýží, trochou zeleniny, čatní, chilli papričkami a čajem. Extra porce chilli a sůl bývají na stole v miskách. Postavili jsme mu tedy na stůl misku plnou soli a další s chilli papričkami. Neuměli jsme tak dobře anglicky, abychom mu řekli, co a jak. A on si vzal až příliš k srdci pravidlo, že ze zdvořilosti nesmí nechat zbytky. Takže smíchal dohromady úplně všechno, snědl to a pak mu bylo příšerně zle.

Sousedi jsou buď nadšení, nebo závidí

Jak jste se na příchod dobrovolníků chystali? Museli jste nějak upravovat dům?
Kaushila: Místnost jsme měli, ale chyběla nám delší postel. Když Neil spal, nohy mu čouhaly ven. Po téhle zkušenosti jsme postele trochu prodloužili.

Jak život po boku cizích lidí zvládají vaši rodiče?
Kaushila: Mají vás rádi. Problém je jazyková bariéra, ale i přes ni rádi navazují kontakt.

Jazyková bariéra je jen zdánlivý problém.
Jazyková bariéra je jen zdánlivý problém.

Nepřišlo jim ze začátku zvláštní jíst ve společné místnosti?
Kaushila: Ne. Všichni v Nepálu mají rádi hosty. Nemluvíme o vás jako o dobrovolnících, ale jako o hostech.

Co na váš projekt říkají sousedé?
Kaushila: Existují dva druhy sousedů. Jedni jsou z toho, co děláme nadšení, druzí závidí. Všechno má dvě tváře. Jako den a noc.

Bavíte se i s těmi závistivými?
Deepak: Nebavíme. Kdo je závistivý, ten prostě závidí.
Kaushila: Říkají nám, že za nás dobrovolníci zastanou spoustu práce, že z nich máme peníze. Že jsme díky cizincům bohatší než druzí. Občas si řeknou o peníze. Někdy jim vyhovíme, ale nedělá to dobrotu.

Přitom můžou začít úplně stejně jako vy.
Kaushila: Můžou. Dřív jsme sem tam dali dobrovolníky k některému ze sousedů. Nedopadlo to ale dobře.
Deepak: Jednomu dobrovolníkovi se ztratily peníze…

Dobrovolníci.
Dobrovolníci.

Jací lidé k vám nejčastěji chodí? Mají něco společného?
Kaushila: Většině je mezi devatenácti a třiceti. Občas přijedou i starší. Nejstarší dobrovolnici bylo šedesát pět, byla z Francie.

Přivykli jsme si být neustále obklopení lidmi

Kdo se zdržel nejdéle?
Kaushila: Jeden Polák. Zůstal s námi dva a půl měsíce. A dva nebo tři lidi se k nám vrátili podruhé.

Jezdí dobrovolníci celoročně, nebo jsou některé měsíce hluché?
Kaushila: Pár měsíců po zemětřesení se nikdo neukázal – všichni zrušili plány. Během zimy se nám stává pravidelně, že pět dní nebo týden nikdo nepřijede.
Deepak: Dny, kdy tu nikoho nemáme, to bývá dost divný pocit…
Kaushila: Přivykli jsme si být neustále obklopení lidmi. Když tu nikdo není, cítíme se jako bychom něco postrádali. Jako bychom na těle neměli šaty. Nebo měli zavřené oči. Náš harmonogram se zhroutí. Potřebujeme kolem sebe mít společnost.

Společné vaření.
Společné vaření.

Měli jste s dobrovolníky i nepříjemnou zkušenost?
Kaushila: Nic velkého, ale jednou za čas se stane. Občas se nám sejdou rozmanití lidé. Jedni by chtěli spát, jiní zůstávají dlouho do večera v kuchyni a jsou hluční. Někomu nevoní práce s kompostem, dalším vadí pavouci nebo švábi. Zatímco pro nás je tohle úplně běžné, pro vás je to sem tam velký problém.

Snažíme se co nejvíc potravin pěstovat sami

Jak vypadá váš obyčejný den?
Kaushila: Bez dobrovolníků? Vstáváme časně z rána, řekněme mezi pátou a šestou. V rychlosti si dáme šálek čaje a začneme se sbíráním trávy pro kozy. Nasbíráme dřevo v džungli. Uvařím jídlo pro celou rodinu. Vyčistíme kotce zvířatům a nakrmíme je. Potom posnídáme – obvykle dal bhat (rýže, čočková polévka, špenát a zeleninové curry, pozn. autora) s porcí chilli papriček. Umyjeme nádobí, uklidíme a vracíme se k práci. Kosíme trávu pro kozy, okopáváme, sekáme dříví. Převážně ale sbíráme čaj. Ve dvě hodiny odpoledne se naobědváme. Můžou to být vařené brambory, pražená kukuřice nebo sójové fazole. Když nám zůstane rýže od snídaně, osmažíme ji s cibulí a dojíme. Asi po hodině se opět vracíme k práci, odhadem do pěti. Pak rozděláme oheň, na kterém uvařím večeři. Jeden člověk musí znovu uklidit domky kozám a pokud snědly všechnu trávu, musí nasekat a doplnit další. Večeři jíme kolem osmé všichni společně v kuchyni. Je to – jak jinak – dal bhat. Žádné nudle ani placky. Brzy po jídle jdeme spát.

Práce na farmě není jen o čaji.
Práce na farmě není jen o čaji.

Takže jste měnili jídelníček kvůli dobrovolníkům?
Kaushila: Ano. Předtím jsme pořád dokola vařili jen dal bhat. Každé ráno, každý večer. Pak nás ale napadlo, že to pro dobrovolníky asi není nejlepší. Mají různé chutě. Zkusili jsme proto udělat pár změn. Přidali jsme občas chapati, mo:mo, zeleninové nudle, samosy…

Kromě čaje pěstujete i různou zeleninu a bylinky. Jste v tomhle plně soběstační nebo musíte věci dokupovat?
Kaushila: Kupujeme toho pořád hodně, snažíme se ten poměr ale postupně zlepšovat. Sami si pěstujeme špenát, koriandr, ředkvičky, česnek, dýně, rajčata, chilli. Sázíme i brambory, vypěstované množství nám ale pokryje jen zhruba třetinu roční spotřeby. Letos jsme kupovali 800 kilo brambor od souseda. Příští rok bychom jich chtěli sklidit víc sami.

Jste vegetariáni. Co vás k tomu vede?
Deepak: Jsem vegetarián od dětství. Maso jsem nikdy neochutnal. Může za to moje máma, která je už několikátou vegetariánskou generací. Kaushila nejí maso od doby, co se nastěhovala do našeho domu.

Vyhovuje ti tahle změna, Kaushilo?
Kaushila: Vyhovuje. Užívám si to.

Vyznáváme přírodu. Modlíme se k našim předkům

Často říkáte, že jíte prosté jídlo a žijete prostý život. Je to pro vás cestou ke štěstí?
Deepak: Ano. Štěstí tkví v jednoduchosti.

Obrázek prostého života.
Obrázek prostého života.

Doporučili byste tenhle přístup k životu i jiným lidem?
Kaushila: Pokud by je to lákalo zkusit, proč ne. Když prahnete po příliš mnoha věcech, stáváte se jejich otrokem.

Vyznáváte náboženství Kirati. Můžete nám přiblížit jeho ideologii?
Deepak: Z přírody jsme přišli a taky se do ní vrátíme. Vše v našem náboženství je svázáno s přírodou. Sluncem, vzduchem, vodou, půdou, rostlinami, stromy.
Kaushila: Když budeme přírodu chránit stejně jako sebe, dostane se od ní na oplátku ochrany i nám. Až umřeme, budeme pochováni do země. Po čase z nás může vyrůst strom nebo květina. Rodiče pohřbíme na naší zahradě, abychom jim byli na blízku.

Pojí se s Kirati i další rituály? Jak se modlíte?
Kaushila: Při modlení obětujeme zázvor. Přineseme ho ze zahrady, očistíme a nakrájíme na malé kousky. Uvaříme trochu rýže, jedno vejce, proso, luštěniny – například sóju. Vše smícháme a u toho se modlíme k bohům. Nakonec vše spálíme a popel volně rozprášíme v zahradě.

Kulungovi žijí obklopeni přírodou.
Kulungovi žijí obklopeni přírodou.

Kdo jsou vaši bohové?
Deepak: Všichni naši předkové. Yalambar – muži a Sumnima – ženy.

Kolik Nepálců vyznává Kirati?
Deepak: Tři až čtyři procenta. Většinou žijí na venkově.
Kaushila: Myslím, že to bude víc. Bohužel reálná data nejsou k dispozici.

Třetinu čaje spotřebujeme přímo v naší kuchyni

Uživí vás farma tak, jak teď funguje?
Kaushila: Mohlo by to být lepší, ale dejme tomu, že ještě rok takhle zvládneme fungovat. Pak se uvidí. Ceny rostou každým dnem. Musíme vymyslet, co do budoucna.

Zatím je to dobré. Budoucnost je však nejistá.
Zatím je to dobré. Budoucnost je však nejistá.

Kolik kilogramů čaje ročně vyrobíte?
Kaushila: Jsme drobní farmáři. Dřív jsme čaje pěstovali mnohem víc, na to je ale potřeba velká pracovní síla. Výkupní cena čaje je mizivá, a tak jsme se rozhodli vysadit i další druhy rostlin a čaj teď děláme v množství, které pokryje potřeby dobrovolníků. Máme díky tomu čas je o čaji i něco naučit. Je to spíš o vzdělávání než o velkém byznysu.

Znamená to, že váš hlavní příjem plyne z dobrovolníků? Jaká část produkce připadá na prodej dobrovolníkům?
Deepak: Asi čtyřicet procent jde dobrovolníkům. Třicet procent čaje spotřebujeme přímo v naší kuchyni. Zbylých třicet prodáme do výkupny.

Jak fungují místní zpracovatelské závody?
Deepak: Nedaleko od nás sídlí sběrné středisko. Pracovníci objíždí farmáře autem a čaj od nich vykupují. Cena se odvíjí od ročního období.
Kaushila: První sběr a podzimní sklizeň jsou ceněné. Čaj sbíraný v období dešťů, kdy roste nejrychleji, naopak vykupují velmi levně. Nejnižší ceny se pohybují mezi 35 až 40 rupiemi (9-10 Kč) za kilogram čerstvých lístků, nejvyšší od 70 do 80 rupií (18-20 Kč). Mohli bychom taky výhodněji prodávat do jedné menší továrny. Ta je ale mnohem dál, nevyplatí se jim pro čaj jezdit, nám se nevyplatí ho tam vozit. Je to začarovaný kruh.

Další cíle? Export do zahraničí

Jaké záměry máte s farmou do budoucna?
Kaushila: Chceme získat certifikáty, které by nám umožnily vyvážet čaj do zahraničí. Ty jsou ale tak drahé, že jsou pro nás teď naprosto nedostupné. Certifikát je navíc potřeba ročně obnovovat a platí pouze pro jednu konkrétní zemi. Moc se nám teď nedaří šetřit. Mimo jiné splácíme zemědělskou půjčku, kterou jsme využili na opravu domu po zemětřesení. Další peníze budou pravděpodobně potřeba pro Samyoka, na vzdělání.

Kaushila.
Kaushila.

Budete schopni uspokojit zahraniční poptávku, pokud certifikát dostanete?
Deepak: Čaje máme dostatek. Spíš bychom se chtěli zaměřit na menší objem a špičkovou kvalitu.
Kaushila: Uvidíme podle poptávky.

Zapadají do vašich budoucích plánů stále i dobrovolníci?
Kaushila: Máme je rádi, jen si nejsme jistí, jestli to takhle budeme dlouhodobě zvládat. Jsme nepřetržitě obklopeni lidmi, vaříme jim, učíme je. Jeden týden přijede jeden, druhý týden další. Neustále dostáváme spoustu otázek. Z dlouhodobého hlediska je to neudržitelné. Snažíme se přijít na nový způsob, jak s dobrovolníky výhledově pracovat. Pořád bychom jim mohli dát nahlédnout do našeho životního stylu, učit je farmářství. Nakupování a vaření už by ale bylo na nich. Možná jim postavíme samostatnou kuchyni, aby na nás nebyli tolik závislí, až zestárneme.

Přejete si, aby jednou farmu převzal váš syn?
Deepak: Zatím o tom tolik nepřemýšlíme, je příliš mladý. Necháme to na něm. Jeho život, jeho volba.

Kulungovi.
Kulungovi.

Užili jste si čtení? Pomozte nám rozhovor šířit. Sharing is caring! A nic to nestojí.
Další rozhovory si můžete přečíst třeba tady

4 Replies to “První dobrovolník byl jako z jiného vesmíru, vzpomínají čajoví farmáři”

  1. ahoj, predne diky moc za skvely clanek!
    Chtel bych se zeptat na stranky, kde muzu najit nejake info “jak se stat dobrovolnikem”?
    Diky a at se vam dari!

    1. Ahoj, Tome! Děkujeme za komentář a jsme rádi, že se článek líbil. Co se týče práce na téhle čajové plantáži, v podstatě nepotřebuješ nic. Stačí jen napsat majitelům a dopravit se na místo. My si práci domluvili přes server workaway.info. Po zaplacení registračního poplatku se ti otevře seznam hostitelů po celém světě. Pokud bys měl zájem o práci přímo na farmě rodiny Kulungů, rád ti na mail pošlu kontakt přímo na majitele. Nemusel bys tak nic platit workawayi. Měj se. Pavel.

      1. Ahoj Pavle, rád bych také podpořil rodinu Kulungů a učil se od nich. Pošleš mi také kontakt?
        Díky, Mirek

Napsat komentář