Osvícení z Lumbiní. Proč byste (ne)měli navštívit rodiště Buddhy

Rodiště Buddhy jsme si nemohli nechat ujít. Ačkoliv nás od Lumbiní převážně kvůli vedru mnozí odrazovali, jednou je to zřejmě nejvýznamnější historická perla Nepálu, a tak jsme – hnáni očekáváním povznášejícího duchovního zážitku – jeli.

Po dvou přestupech na trase z Tansenu přes Butwal a Bhairahawu nás poslední a s přehledem nejhorší rozhrkaný lokální autobus vezl prašnou cestou plnou děr skrz majestátní bránu s nápisem “LUMBINI GATE 2011 NEPAL” do cíle. Poslední hodina cesty se vzhledem k nesnesitelnému vedru a vražedným pohledům místních mužů nepřetržitě zapíchnutým naším směrem zdála nekonečná. Pak jsme ale přece jen zastavili.

Jestli existuje peklo, je rozpálené jako Lumbiní

Vesnice Lumbiní leží v nejjižnějším cípu Nepálu, téměř u hranic s Indií. Je to patrné na tropickém podnebí i krajině, na obyvatelích i lidech, co tudy projíždějí k hranicím a od nich, na jiné kultuře a zvycích.

Abych byla konkrétnější: přes den tu teploty atakují čtyřicítky, v noci nejdou pod třicet. Krajinu tvoří dalekosáhlá suchá rovina střídaná bažinami, faunu především nespočet much (bez námahy by se jich tu dalo zabít deset jednou ranou, kdybyste se nebáli, že tím nahněváte Buddhu), komárů, cikád, opic a na slunci nehybně ležících psů.

Žije tu nebo tudy prochází mnohem větší procento Indů než jinde. Převážně oni umí spalovat tím nejnepříjemnějším dlouhým pohledem. Obzvlášť holkám není radno ho opětovat, jinak to začne být teprve divné. Je to první místo v Nepálu, kde jsme narazili na muslimy. Turistů ze všech koutů světa tu také potkáte na té malé ploše víc než jinde. Zkrátka správný kulturní kotlík.

Původní vesnice je tvořená pár domy v jedné ulici, u níž nás autobus vyhodil. Podél hlavní dopravní tepny, kterou jsme přijeli, se od té původní osídlené uličky na obě strany roztahuje pár hotelů a bister.

Zamířili jsme na tu jedinou osídlenou ulici a k noclehu zvolili známým doporučený Lumbini Peace Lodge & Restaurant s lákavou zahrádkou do ulice pod vzrostlým stromem. I když se záhy ukázalo, že zahrádkou kouzlo hotelu končí a ani to si kvůli otravnému oblaku much neužijeme.

Špinavější ubytování jsme na naší cestě zatím nezažili. Upatlané stěny, špinavá koupelna s ucpaným odtokem, flekaté povlečení. Byli jsme ale tak strhaní, že jsme – i když v otráveném rozpoložení – zůstali. Alespoň v pokoji byl funkční větrák. A okolní prostředí příslib lepšího ubytování stejně nenabízelo.

Navečer jsme se šli projít po Posvátném háji. V levé části rozsáhlého parku, který u vesničky vyrostl od konce devadesátých let, se nachází jeho skutečné srdce. Díky němu dnes v parku Lumbiní stojí všechno ostatní. 

Jde o místo, kde se narodil Siddhártha Gautama. Pravost místa potvrdily archeologické nálezy od Ašókova sloupu, na kterém je ta událost zapsaná, přes sochu rodící matky Mayi až po nejčerstvější vykopávku – opracovaný kámen, který podle budhistické tradice označuje přesné místo Siddhárthova narození. Kolem toho kamene je dnes postaven box z neprůstřelného skla. A kolem něj velký bělostný chrám Maya Devi, zasvěcený Buddhově matce.

Za chrámem je rozložitý posvátný fíkovník, u něhož se modlívají mnichové. Pod ním posvátné jezírko, ve kterém se údajně Maya svlažila těsně před porodem. Dnes se v zelené vodě svlažují jen kapři, sumci a želvy. Celé to místo působí opravdu mírumilovně, klidně, tiše a i nám zlepšilo náladu.

Ráno bylo horší večera. Moc jsme toho nenaspali. Za rozpálenými zdmi našeho pokoje jsme za noc vypotili snad kýbl vody. S pohledem upřeným do stropu jsem se snažila hlavně moc nepřemýšlet nad tím, kolik lidí tu starou matraci propotilo před námi. Nebýt toho, že nám zbývalo obhlédnout další dvě třetiny parku, myslím, že bychom s chutí hned jeli z toho úmorného hicu pryč.

Projít očistcem

Místo toho jsme se překonali a po obědě si půjčili kola. Na objížďku všech budhistických chrámů rozesetých v prostřední části parku jsou dobrá volba. Pro lenošnější / zámožnější tu pak na rozích čeká spousta rikš s jejich řidiči, kteří vám, kdykoliv se přiblížíte na doslech, budou našeptávat, že ať už jdete kamkoliv, v tom vedru je to pěšky moc daleko.

Ze všeho nejdřív jsme dorazili k myanmarskému chrámu. Za branou do areálu jsme procházeli upravenou zahradou mezi pastelově barevnými budovami. Zatímco Pavel zahnul fotit jednu ze staveb, já pokračovala rovně k pamětní desce s informacemi o vzniku chrámu.

Než jsem se stihla začíst, uslyšela jsem z precizně zastřižených keříků živého plotu výstražné vrčení. Rozhlédla jsem se a uviděla černou dogu s vyceněnýma zubama. Dobře, hlavně nepanikařit. Dělám první krok zpátky. Doga začala zuřivě štěkat. Couvám dalšími pomalými kroky zpátky. Stihnu zhruba dva, než doga vystřelí z keřů na mě. Společně s dalšími dvěma psy, které jsem předtím neviděla.

Otáčím se na patě a utíkám. Jako o život. Bosky a po štěrku, v areálech chrámů se přeci musí všichni vyzouvat. Dobře vím, že ani můj vrcholný sprintový výkon na dogy nemůže stačit, taky je cítím hned za patama. Každou chvíli už se nejspíš zakousnou, běží mi zatemnělou myslí. U toho stíhám hystericky křičet “Pavlééé!” A můj kluk se odněkud vynoří a hřmotným “huš, huš” ty bestie hrdinně zažene.

Z Pavlova úhlu pohledu: Něco jsem zaslechl. Asi to bylo na mě? To bez sebe nemůžeme vydržet ani pět minut – pomyslím si. V tom uvidím Adélu a za ní tři dorážející psy. Do prdele, co teď? Instinktivně dělám krok zpět. A pak vyrážím střemhlav k psům. Imitací zlostného vrčení, současně s rozpažením paží do šířky je zaháním pryč. Uff, tak tohle vyšlo.

Než jsem posbírala ze země svoje nervy, nabrala dech a ohledala utržené škrábance, přikvapil k nám mírumilovný zahradník. “Ti psi nekoušou, jen štěkají,” usmíval se bezelstně. Měla jsem sice chuť do jeho úsměvu vrazit pěstí, ale našla jsem v sobě zbytky včera nabytého zenu a jen se s bručením odvlekla zpátky ke kolům.

Sic pořád trochu v šoku, vydali jsme se k druhému chrámu Gautami Nuns Temple. Ten je jako jediný v parku výhradně ženský, tak Pavel nahlédl jen bránou. Po návratu ke kolům jsme zjistili, že jsme dojeli definitivně. Prasklá duše. Jestli nám Buddha chtěl dát nějak najevo, že se máme klidit, nemohl to udělat okatěji.

Nevzdáváme se bez boje. Po návratu do vesničky jsme vyhádali výměnu nepojízdného kola, vydechli a navečer vyjeli na objížďku chrámů číslo dva. Díky tomu jsme si prohlédli třetí, kambodžský chrám se strašidelnými kamennými kobrami místo zábradlí po stranách širokého schodiště. Z dalších chrámů už jsme mohli sledovat jen střechy vyčuhující za vysokými branami. Zjevně zavírají v šest.

Nakonec jsme celkem náhodou zabloudili ke vchodu do areálu majestátního korejského chrámu. Jediný měl i po sedmé otevřeno. Vzpomněli jsme si, že v něm mají nabízet ubytování i pro turisty a poutníky.  A tak jsme zkusili štěstí. Pán v kanceláři nám potvrdil, že ráno můžeme přijít. Odcházíme se zadostiučením. Přece jen nás Lumbiní nakonec přijalo za své.

Cesta za osvícením all inclusive

Další dopoledne jsme si dali poslední světskou snídani – omeletu s toasty, salátem a kávou – a vyrazili s batohy na zádech do budhistického chrámu. Oficír nám na úvod stručně vysvětlil pravidla.

– Ubytování s třemi jídly denně stojí 500 rupií na noc (125 korun)

– Snídaně v 5:50, oběd v 11:30, večeře v 17:50

– Jídla si můžeme nabrat, kolik chceme, všechno bychom pak ale měli taky sníst a umýt po sobě nádobí

– Před snídaní a po večeři se můžeme účastnit modlitby v chrámu

– Noční klid začíná ve 21:00

– Pokoje pro ženy a muže jsou samozřejmě oddělené

Načež nás zavedl do našich prostých cimer. V každém z betonových pokojů jsou dva větráky a čtyři prkenné postele s tenoučkou matrací a moskytiérou. Koupelna se dvěma kohoutky padesát centimetrů nad zemí, čtyřmi lavory, umyvadlem. Záchod. Osobně mě nadchlo především to, jak je vše čisté. Kdo by po dvou nocích v zavšiveném hotelu potřeboval víc.

Za zdmi chrámového areálu se nás sešla pěkná hrstka svérázných lidí. Izraelec, co nemluví. Australan, který ve svých proklatě krátkých trenýrkách okázale ignoruje místní zahalující dresscode. Japonky se dvěma kufříky na kolečkách, které v chrámu večer vypraly celý jejich obsah a ráno zas hned zmizely. Dvě Holanďanky, co sem přijely po měsíci dobrovolničení na vesnické škole. Třetí Holanďanka, která si dělá zálusk na odhaleného Australana. Kluk, co tak trochu podvádí a místo brzké chrámové snídaně chodí dopoledne do vesnice na polívku a kolu. Jogínka, která si na postel vedle svého lůžka vystavila zátiší s černobílou fotkou mně neznámého mnicha a ohořelou svíčkou. Vytáhlý rachitický děda, co tu byl zřejmě o pár dní dřív než všichni ostatní, naučil se odříkávat budhistické modlitby a stal se jakýmsi samozvaným guru mladších zájemců. Poslední dva jmenovaní se myslím zenu přiblížili nejvíc.

Prvního večerního ceremoniálu se účastnili skoro všichni. Strohý betonový interiér s vysokým stropem podepřeným mohutnými sloupy, ozdobený minimalisticky desítkami rozsvicených papírových lampionků, mi učaroval.

Zhruba dvacetiminutouvou modlitbu dvou mnichů se starou Korejkou, která v chrámu také žije, všichni sledovali ve spořádaném tureckém sedu. Tedy krom dědy, který na čestném místě hned vedle Korejky v druhé řadě za mnichy předčítal zpěvně, i když trochu falešně modlitbu z taháku a vzorově si stoupal, klaněl se a zase si sedal.

Po modlitbě Korejci plynule přešli k druhé části ceremoniálu – 108 úklonám na znamení úcty k Buddhově učení, připomínajícím utrpení lidské existence. Na nástěnce jsem si odpoledne přečetla výzvu, aby se účastníci ceremoniálu k rituálu přidali. A tak jsem se přidala. Škoda, že (krom dědy) jediná.

Kleknout na zem, sednout na paty, položit před sebe dlaně, mezi ně opřít o zem i čelo, obrátit dlaně k nebi a pak se zase se sepjatýma rukama zvednout. 108krát. Hluboký hlas z kazety k tomu odříkává “za to, že jsem si myslel, že mám pravdu … za to, že jsem znečistil vodu … za zvířata, která jsem pro potěšení zabil …”. Ne každou větu jsem v tom upoceném soustředění pochytila. Smysl v tom si své neřesti protrpět jsem ale – obzvlášť ve stehenních svalech – pocítila dokonale.

Na ranním ceremoniálu v pět hodin už jsme byli jen my dva a Australan. Gong svolávající k modlitbě, zpěvná recitace a dunivé klapání nástroje nápadně připomínajícího kokosák byly se svítáním ještě hezčí než večer. Poeticky jsme tím začali náš první čistě klášterní den.

Život v chrámu se podle předpokladů ukázal být stejně prostý jako ty naše pokoje. K snídani jsme si vystáli frontu na totéž, co bylo k večeři: švédský stůl sestával z rýže, bramborového curry, orestovaných fazolek, čerstvých chilli papriček a čirého vývaru z bílé ředkve. Zopakovali jsme si to pak k obědu i k večeři. Radost nám mohla dělat drobná překvapení, to když se na tabuli objevil meloun, nebo mango. U večeře jsme té směsi nemastných neslaných chutí měli plné zuby. Už ten fakt, že místní dva mniši jí pouze tohle (případně doplněné kaší z pražené celozrnné mouky s vodou k svačině) měsíce a roky, mi přijde jako obdivuhodný duchovní akt sebezapření.

Mezi jídly a modlením usměvaví mnichové v šedých rouchách v poklidu bloudili chrámovou zahradou nebo seděli na některé z lavic a tiše rozmlouvali. Dost podobně se tu chovali i všichni ostatní. S tím rozdílem, že část našeho klidu pramenila z toho, že ani tady nechybí přístup k wifi. O moc víc než vysedávat ve stínu nebo dřímat na pryčně pod větrákem se v místním horku dělat nedalo.

Mezi Disneylandem a Matějskou poutí

Nepříznivým podmínkám navzdory jsme se na pár hodin přiměli k obchůzce všech těch chrámů, které jsme neviděli. Motivovaní v podstatě hlavně tím, abychom z té prazvláštní oázy zítra mohli bez výčitek odjet. Čtyři noci v budhistické Mekce na nás zmohly víc než dost.

Nezískalo si nás, nemůžeme si pomoct. Celé Lumbiní působí uměle. Něco mezi budhistickým Disneylandem a Matějskou poutí. Obrovské chrámy, jejichž stavbu financovaly budhistické komunity ze všech koutů světa, jsou okázale skvostné. Zdobené zlatem, mramorem a barevnými malbami, každý v osobitém architektonickém stylu. Všechny tu vyrostly za poslední dvě dekády. Většina z nich stále není dostavěná, další zbrusu nové objekty v parku rostou. Jako by se budhisté z různých zemí předháněli v přepychu, na který ale nemají dost prostředků.

Na oltářích jsou mohutným sochám Buddhy obětovány mísy s umělým ovocem, krabice mangového džusu a pet flašky s kolou, fantou i spritem. Za dvacet rupií si v přístavku u vybraných klášterů můžete zapálit máslovou svíčku. Anebo vonnou tyčinku pod posvátným fíkovníkem. Pod ním odpoledne najdete také řádku sedících mnichů, kteří se za bankovku libovolné hodnoty začnou sborově modlit nebo vás mezi sebe usadí, abyste měli hezkou fotku na památku.

U krásného vodního kanálu tvořícího páteř parku od věčného ohně až k Pagodě světového míru se po dlažbě prohánějí přes zákaz kluci na motorkách. Kličkují mezi majiteli rikš. Mezi cyklisty na rozhrkaných černých kolech. Mezi prodavači opakovaně mražené zmrzliny pochybné kvality v chladících boxech na kolečkách. Mezi indickými hindu rodinami. Mezi západními turisty, z nichž někteří se tváří jako budhismem osvícení hipíci, jiní se promenádují v tílkách a šortkách jako ignoranti. Mezi hendikepovanými žebráky. Mezi stromy ověšenými tabulkami s moudry o konečnosti lidského života a konání dobra.

Změť všeho pozlátka i špíny, které vyprodukoval cestovní ruch, zakrývá to jediné pravé, co v Lumbiní leží, tisíckrát důkladněji než box z neprůstřelného skla v Maya Devi. Jakákoliv duchovnost místa narození Buddhy, která tu po věky byla zakopaná a povědomá jen věřícím poutníkům a archeologům, se ztrácí někde v mlze.

Jako rozlehlý urbanistický i architektonický unikát a pulzující poutní místo s archeologickým nalezištěm Lumbiní jistě stojí za návštěvu. Připravte se ale i na jeho odvrácenou stránku. A na to, že Buddha se tu sice narodil, ale jeho odkaz tu zas tak moc vidět není.

Napsat komentář