Jedinými turisty na ostrově Delft. Jaké to je mít ostrov sami pro sebe?

Když jsme zjistili, že na odlehlém ostrově Delft lze zůstat přes noc, náš vnitřní Indiana Jones zajásal. Sami na ostrově! Ta mírně naivní a romantická představa nás vzrušovala. Příliš dlouho jsme neváhali. O pár dní později už netrpělivě čekáme, jestli budeme vpuštěni na palubu lodě. Ta totiž primárně slouží jako dopravní prostředek pro domorodce. Povedlo se. Sotva se ověšení batohy nasoukáme dovnitř, loď se dává do pohybu. Míříme vstříc dobrodružství.

Ostrov Delft jsme si vybrali jako terapii po týdnech strávených v turistické špičce v severoindickém Lehu a přelidněném Dillí. Vzdálenost zhruba třicet kilometrů od pevniny severní Šrí Lanky je dostatečnou izolací. Většina turistů sem přijíždí v dopoledních hodinách a odpolední lodí zase odjede. Drtivá většina zdrojů totiž Delft uvádí jako cíl jednodenních výletů. Možnost přespat nezmiňují. To vám dává jedinečnou příležitost mít ostrov sami pro sebe. Nepočítám-li místní obyvatele.

"Autobus" domů pro místní
Mořský “autobus” pro obyvatele ostrova

Těch tu žije okolo pěti tisíc, což v poměru k rozloze ostrova okolo 50 kilometrů čtverečních opravdu netvoří hustou zástavbu. Většina místních navíc obývá severní část ostrova. Západních turistů jsme tu všeho všudy nepotkali víc než čtyři denně.

Přístavní základna Island Hut

Základnou pro naše čtyři noci na ostrově se stala místní vývařovna Island Hut hned naproti přístavu. Málokdo ví, že tu kromě miniobchodu a jídelny v jednom velmi skromně zařízeném pokoji nabízí ubytování pro výletníky. To je skvělá kombinace. Tři poctivá jídla denně jsou totiž na cestách občas velkým luxusem. Jsme rádi, přestože varieta pokrmů zde není široká. Krom drobných změn v obědovém menu jíme denně to samé.

Podnik vede skupina místních mužů ve středním věku za čilé asistence dvou odhadem dvanáctiletých synovců jednoho z nich. Ti vládnou zdatnou angličtinou, dalece vzdálenou umu průměrného Čecha. Až nás překvapili.

Kluci jsou zřejmě přesvědčení, že ke správnému jídlu patři kolový nápoj, a tak každé naše odmítnutí koly (zas tolikrát jsme neodmítli) sledují s překvapením ve tváři. Podobný údiv později zažíváme my, když zjistíme, že i ze sprchy tu teče slaná voda.

Island Hut
Jídelna s ubytováním Island Hut

Majitel nám krom jídla a stravy nabídl i zapůjčení kol. A kola se jeví jako ideální dopravní prostředek k prozkoumání ostrova!

Příprava a kritický moment

Cesta nám má zabrat okolo tří hodin výletním tempem. Co člověk na takový výlet potřebuje? Prostě objedeme ostrov kolem dokola, cesta bude zřetelná. Na tom se přece nemá co pokazit. (Omyl. Kritická chyba. Neopakovat! Pokud se někdy nachytáte u podobného myšlenkového pochodu, zpozorněte. Věřte, že se má co podělat. Vždycky.) Tak si kromě vody nebalíme nic. Svačinu, telefon ani peníze. Nic.

Okolo ostrova Delft

Konečně jsme se dočkali. Majitel nám vítězně vyváží kola před lokál. Jsou to typická místní kola. Černá, stará, těžká, vybavená pouze přední pákovou brzdou a s řetězem rezivým, jako by byl naposledy promazán na konci občanské války (před osmi lety). Adéla si bere model jak z reklamy na minerální vodu. Fešácký dámský, s košíkem vpřed. Do toho fasuje pumpu. Prý pro případ. Docela by mě zajímalo, co s takovou pumpou vyřešíte. Náhodný únik vzduchu?

Jedem!
Jedem!

Vtipný okamžik nastává, když si kolo přebírám já. Pan domácí mi ho s úsměvem podává v ruce jedné, v druhé má… …brzdu! Když prý budu chtít, v přilehlém marketu mi brzdu přimontují. To mi ostatně mohlo trochu napovědět o celkovém technickém stavu přibližovadla. Chvíli přemýšlím. K čemu brzdu? Delft je rovný jako placka a provoz tu taky není. Pojedu bez brzdy. Po strohém seznámení s bicykly tak můžeme vyrazit.

Kopírujeme pobřeží a užíváme si přímořské výhledy. Je to nádhera. Palmy, bílý písek, korálové útesy. Modrá obloha, moře. Nikde nikdo. Jen my a přítomný okamžik. Cesta nám ubíhá rychle. Blbneme, fotíme se. Zkrátka se radujeme!

Prostředí zrozené pro portrét
Prostředí zrozené pro portrét

Stezka se postupně zužuje a vede nás od pobřeží směrem do vnitrozemí. Míjíme první stáda divokých koní. Hnědých. Černých. Bílých. Jsou krásní a plaší. Jen jim možná až příliš lezou žebra – důsledek nedostatku potravy ve vyprahlé krajině. V suchých obdobích jsou životně závislí na vojácích, kteří jim dávají vodu. (Pozn. autora: Koně sem byli původně přivlečeni Portugalci v době okupace. Věří se, že ti současní jsou jejich zdivočelými potomky.)

Koně
Koně

Jak nás cesta vede dál od pobřeží, čím dál víc se ztrácí před očima. Navíc se místy začne až nepříjemně větvit. Porost okolo houstne. Tak se – jako Karkulka – ocitáme u lesní chaloupky. Světélko není třeba a klepat se nechystáme. Veškerá pohoda však kvapem bere za své.

Neškodných šest kilometrů šířky a osm délky se rázem nejeví tak neškodně, jako před chvílí, když člověk naprosto netuší, kde je. Znám tenhle pocit moc dobře. Jistota se v mžiku vytratí a začíná psychická zkouška. Buď můžete začít panikařit, nebo zůstat v klidu a pracovat na řešení. (Vzpomínám, jak jsme se s kamarádkou ztratili ve skalách na Mallorce  – vážně jsem se tenkrát bál o život.) Musíme zůstat pozitivní, opakuju si, jakkoliv klišovitě se to může jevit. Jednou se nám totiž opět podařilo začít později, než bychom měli, a za pár hodin se setmí.

Štěstí v neštěstí

Místní bohové se nad námi zřejmě smilovali. Po chvíli kolem projíždí pán na kole. Pokoušíme se mu vysvětlit, v jaké jsme se ocitli situaci. Jak se záhy ukáže, neumí ani slovo anglicky. Pro zpřehlednění situace navíc mává rukou na všechny světové strany, což nám s navigací skutečně nepomáhá. Vedeme spolu něco připomínající rozhovor. Gestikulujeme. My po našem. Pán po jeho.

Zachránce nás vyváží z maléru
Zachránce nás vyváží z maléru

Nerozumíme nikdo nic. Pánovi se nás nakonec zželelo a rozhodl se nás na správnou cestu přivézt. Alespoň jsme si tak jeho počínání vyložili. Naštěstí správně. Následujeme zachráncova holá záda, až dokud nás nedovede zpátky na pobřežní silničku. Tuhle cestu bychom sami hledali jen stěží. Slunce je zase o kousek níže.

Kupředu, třeba přes armádní základnu

Překvapuje mě, jak se krajina na tak malém ostrově dokáže měnit. Tu stromy, tu savana, tu pustina. Severní cíp ostrova se mi líbí obzvláště. Nechávám se unést. Šlapu do pedálů. Nemyslím. Vtom se přede mnou objeví budova připomínající armádní stanoviště. Mylně vyhodnotím, kudy vede cesta, a tak končím v hlubokém písku vedle ní. Jet o kousek dál, skončil bych na jejím dvorku. Jak jsme se později dozvěděli, jednalo se o základnu námořních sil.

Námořník se samopalem ležérně hozeným přes rameno nám záhy ukazuje cestu. Nezapomene se zeptat, odkud jsme. Z “Čechoslávie”, jak taky jinak, když tu Česko nikdo nezná. “Německo znáte?”, pojistíme správné určení polohy. Než odjedeme, raději se třikrát ujistíme kudy. Neradi bychom se jim totiž prohnali základnou.

Pomsta řetězů. A sedátek

Tou dobou se nám zřejmě bohové začnou mstít. Snad aby nás potrestali za naši ledabylost. Adéle se začne překlápět sedátko dozadu. Musí co pár metrů zastavovat a rovnat ho. Mně odhadem každých deset minut spadne řetěz. V kombinaci s hlubokým pískem, kterým se musíme na kolech brodit, to opravdu není velká zábava. Pořád netušíme, kolik nám zbývá kilometrů, a potřebujeme jet.

Koně
Koně

Tolik divokých koní pohromadě, jako tady jsme ještě neviděli. Občas nám to nedá a vydáme se jim naproti ve snaze prohlédnout si je zblízka. Ti nás ale nenechají přijít blíž, než na několik desítek metrů. Pak nám ukazují záda a prchají. Už dobré dvě hodiny jedeme divočinou.

Někoho s angličtinou, prosím!

Hurá, osada! Radost nám nevydrží příliš dlouho. Jedna křižovatka střídá druhou a kolem nikdo, kdo by poradil. To už se pomalu stmívá. Všechny pokusy o rozhovor končí fiaskem. “Hledáme pláž,” vyhrkneme na dalšího kolemjdoucího. Ten nás s úsměvem posílá rovně, směrem k pobřeží. Odtušíme, že to nebude pláž, kterou hledáme. Západ slunce u moře je sice půvabný, ovšem… rozpadající se kola bez světel a domov neznámo kde nikoliv.

Pláž. Bohužel ne ta, kterou hledáme
Pláž. Bohužel ne ta, kterou hledáme

“Island Hut?” vyhrkneme. Nic. “Port? Boats to Jaffna?” ptáme se. Tohle přece musí vyjít. Všichni vědí, kde je přístav, no ne? “No, no boats to Jaffna today,” odpovídá domorodec. To nám je doprčic jasný, že dnes nic nejede, ale kde je sakra ten přístav?! Nepochodíme.

Skáčeme po všem, co se hne. “Na první křižovatce jeďte vlevo,” konečně nám anglicky radí muž na dvorku. “Děkujeme moc!” odvětíme plni nové naděje. Řídíme se instrukcí, odbočíme vlevo. Za okamžik nás rádce dojíždí na skútru. “Jedete špatně!” To už nevíme, kde nám hlava stojí. Špatně? Přece nás sem poslal!

Asistenční služba
Asistenční služba

Vracíme se v naději, že teď už to bude jenom rovně. Chvíli musíme vypadat jako konvoj retardovaných. Ujedeme kousek. Adéla rovná sedátko, já nasazuji řetěz. Aby toho nebylo málo, začne řetěz padat i jí. Problém tkví v tom, že ten její je chráněný krytem, do kterého se nedá snadno dostat. Chvíli s tím bojujeme sami. Za pár vteřin už s námi nad kolem stojí zvědavá posádka projíždějícího skútru. Ta je ale úspěšná podobně jako my. To už ale zastavuje třetí motorkář. Kolo obrací na sedátko a vmžiku vrací řetěz na původní místo. Odkoukávám jeho trik – ještě se bude hodit.

Doma za tmy

Nepřestane nás udivovat, že místní, ačkoliv je naprostá tma, z nějakého důvodu nepoužívají světla. Na kolech ani na motorkách. Tmu tak proříznou pouze sporadicky projíždějící tuk-tuky. Občas se přímo před námi objeví kolo nebo člověk, netušíme odkud. Ještě, že mám tu podrážkovou brzdu.

V poslední křižovatce se od party zevlujících kluků dozvídáme, že “domů” jsou to už jen tři kilometry. Cílová rovinka. Sedátko se posouvá. Řetězy padají. Stejně tak naštěstí opadá míra adrenalinu v našich tělech. Už tušíme dobrý konec.

Za pár minut se ho také dočkáme. S úlevou vše splachujeme kolou, to abychom neusli ještě před večeří.


 

Co na ostrově vidět

Delft byl v minulosti podroben kolonizačním nájezdům ze strany Nizozemců a Portugalců. Jen samotný název ostrova se pojí s Holandskem. Oba národy za sebou přirozeně zanechaly stopu. Povětšinou se jedná o více či méně rozpadlé historické budovy. Kasárna, stáje. Nebo třeba holubník. Holubi totiž v portugalské éře představovali jediný způsob komunikace.

Korálový holubník
Korálový holubník

Pokud ve vás chůze kolem ruin nevyvolává žádné větší vzrušení, nezoufejte. Současnou komunitu tvoří primárně katoličtí křesťané, kteří drží při životě několik moc hezkých kostelů.

Kostel na ostrově Delft
Kostel

Věřte nebo ne, na ostrově si už hezkých pár století zvesela roste baobab. Byl zasazen arabskými námořníky v sedmém století.

Baobab
Baobab

Cestou na pláž můžete obdivovat oplocení domů postavené kompletně z korálů. Jen nebuďte zklamaní. Nedostatek turistů místní pravděpodobně dostatečně nemotivuje se o pláž starat. Standard čistoty je tak o pár tříd nižší než běžné komerční pláže, v písku se válí plasty. Moře je ale nádherné.

Korál jako stavební materiál
Korál jako stavební materiál

Dejte se do řeči s někým z místních. Ostrované jsou totiž moc milí a zvědaví. Děti nadšeně mávají a zdraví “Hi!”. Turismus tu zkrátka zatím nepředstavil svoji odvrácenou tvář.

Bonus: sledovat místní, jak umně vyšplhají na kokosovou palmu, aby vám z ní utrhli mladý kokos. Ten neprodleně vypít.

Trocha praktického

Jak se na ostrov Delft dostanete

Autobusem z hlavního autobusového nádraží v Jaffně do Kurikattuwan. Bus zastavuje hned vedle přístavu. Potom bezplatně lodí.

Odjezdy lodí 8:30, 9:30.

Ceny

Bus 80 LKR/os

Loď gratis

Ubytování 2000 LKR/noc, usmlouváno na 1500 LKR

alternativy k Island Hut:

Gaspars Inn 1000 LKR/noc, rohový homestay přímo naproti policejní stanice
Delft Samudra Hotel, nesympatický, do místního prostředí nezapadající menší moderní hotel

Jídlo

Snídaně 160 LKR/os
Oběd 200 LKR/os veg, 350+ LKR/os non-veg, 600+ LKR/os za mořské plody
Večeře 300 LKR/os

Rozpadající se kolo 150 LKR/h

Kurz (září 2017): 1 CZK = 7 LKR

Galerie

Napsat komentář