Oddat se Bhaktapuru. 7 věcí, kvůli kterým se vám nebude chtít pryč

Málem jsme ho vynechali. Bhaktapur přitom podle průvodců patří mezi to nejlepší, co Nepál má. Možná jsme se příliš zhlédli ve snaze brát to mimo vyšlapané turistické cesty. A zapomněli, že občas je lepší se jim nevyhýbat. Středověké město je zmiňováno jako vhodné na jednodenní výlet nebo na jednu noc. Nás ale okouzlilo a připoutalo tak, že jsme neplánovaně zůstali na čtyři dny. A byli jsme tuze vděční, že nám to okolnosti umožnily.

Bhaktapur byl třetím ze středověkých městských států dynastie Mallů. Těmi dalšími – rivalskými – byly Káthmándú a Patan. Až do chvíle, kdy se všechny sjednotily do Nepálského království. Dnes je bhaktapurské historické centrum plné červených cihlových domů s tradičními vyřezávanými okenicemi chráněnou památkou UNESCO. Alternativně se městu říká taky Bhadgaon anebo nevarsky Khwopa, což se dá přeložit jako “město oddaných”.

Oddaní bohům místňáci jistě byli dost. Historické centrum města, za jehož branami jsme se celou dobu pohybovali, je prakticky jeden chrám vedle druhého. Městská kamenná jezírka s posvátnou vodou. Malá modlitební místa. Sochy božstev. Zvony. To všechno zdobí uličky s kočičími hlavami a hlavně tři honosná náměstí.

Jeden velký šrám se ve městě dodnes nezahojil. Důsledky zemětřesení v roce 2015. Na ulicích je místy pořád vidět sutiny ze spadených staveb. Domy s puklinami ve zdech podpírají dřevěné trámy. Jsou neobytné, opuštěné a čekají na zbourání. Lidé tu denně pracují na konstrukci nových obydlí, nebo v koších zavěšených za hlavu na zádech odklízejí z ulic hromady cihel. Jedna z uliček je obestavěná řadou budek z vlnitého plechu – azylových domů pro lidi bez domova.

Přesto je Bhaktapur to nejhezčí nepálské město, které jsme navštívili. I když má přes šedesát tisíc obyvatel, jeho středověké srdce vytváří dojem malebného sevřeného maloměsta, ve kterém se všichni dlouhá léta znají a nikdo nemá potřebu vycházet z jeho bran do vnějšího světa.

Skutečnost od tohoto dojmu asi nebude daleko. Zamilovali jsme si místní ospalou atmosféru, ohromující architekturu a hlavně svérázné místní obyvatele. A chceme se podělit o pár střípků z Bhaktapuru, které si podle nás vychutnáte i vy.

1) Hrnčířské náměstí Pottery Square

Tohle náměstí dostává svému jménu, až nás ta doslovnost překvapila. Prakticky celá jeho plocha je pokrytá řadami hliněných pokladniček, váz a misek. Každý den na něm od brzkého rána v domech s otevřenými dveřmi roztáčí několik hrnčířů hroudy hlíny na hrnčířských kruzích. Staří dědečkové hrnčířům hlínu hnětením připravují k použití. Ženy nosí hotové výrobky na náměstí, kde je suší a glazují. Vše se vypaluje ve dvou obrovských venkovních pecích.

Mohli bychom ten rukodělný proces sledovat hodiny a hodiny. Je v tom dávka poezie. Nejvíc si nás získal nejstarší hrnčíř, který roztáčel obrovský kruh jako jediný ručně – pomocí dlouhé hole – a byl u toho neuvěřitelně čiperný.

2) Čočkové placky Bara

Tuhle streetfoodovou díru ve zdi v uličce Tandhunchen Bahal (spojující náměstí Durbar a Taumadhi Tole) nám doporučil jeden místní kluk – po cestě z náměstí Taumadhi Tole je na levé straně skoro na konci uličky. Malá dvířka nad dvěma plechovými schůdky, u nich cedule “Bara / Wo available here”.

Servírují tu tradiční nevarské čočkové placky Bara (nebo jinak Wo), můžete se posadit k jednomu ze dvou malých stolků s lavicemi a sledovat energickou paní v tureckém sedu, jak je kuchtí na obrovské pánvi nad ohněm.

Placka z čočkového těsta je kořeněná a je do ní vykleplé vajíčko, které se na jedné straně zapeče v omeletu. Případně si můžete objednat verzi s mletým buvolím masem navíc. K placce se servíruje mistička bambusové polévky, přiobjednat se dají také opečené curry brambory s koriandrem.
Je to obrovská dobrota, na kterou jsme zašli každý den. Společně s Bhaktapurci tísnícími se v bezejmenném prostoru na pár lavičkách s námi.

3) Společenský život místních ve veřejném prostoru

Všimli jsme si toho poprvé už po cestě z autobusu. Ulice v Bhaktapuru přetékají společenským životem. Místní obyvatelé, hádám, tráví víc času v ulicích než doma nebo v práci. Je tady obzvlášť hezké zastavit se a jen tak dění ve veřejném prostoru sledovat. Lidé bhaktapurští jsou totiž nesmírně krásní. Může za to bezesporu především tradiční móda, kterou tu většina lidí nosí – ženy zamotané v barevných vzorovaných sukních a šátcích, muži v plátěných kalhotách, košili a vestě, s vzorovanou růžovou čepičkou na hlavě.

Štěbetající skupinky žen i mužů vysedávají celé dny na zápražích domů, na schodech chrámů a na náměstích. Anebo na speciálních odpočívadlech – vyvýšených zastřešených pódiích, která najdete většinou v blízkosti každého většího chrámu. Přisednout na pódium může každý pod jednou podmínkou – “no shoes” (bez bot).

Obzvlášť pestrou společnost jsme objevili na nádvoří bezejmeného chrámu, schovaného za dveřmi ve zdi kousek od náměstí Tibukche Tol. Už v brzkém odpoledni tady stařenky pod stříškou předly a vyráběly nová klubíčka příze. Největší show ale obstarali dědečci. V malých skupinkách čtyř až deseti hráčů na zemi v každém koutě nádvoří mastili karty. Samozřejmě o peníze. Vztekali se u toho, od srdce se smáli, výsledky psali křídou na zem a tahali se o drobné, které občas prohrávající s prskáním na soupeře nechtěli pustit z ruky. Pravidla hry jsme nepobrali. I tak to byla napínavá podívaná.

Ruch v ulicích nezmírní ani padající tma. Po sedmé večer je totiž čas na modlitbu. Modlící se hinduisty lze vidět u každého malého chrámu při bloudění uličkami. Pokud si přivstanete i na ranní modlitby, možná narazíte na morbidní scény. My zažili jen dopolední pohled na podlahu malé modlitebny plnou krve a válející se čtyři kozí nožičky.

Večer jsme si nejvíc oblíbili zůstat na náměstí Taumadhi Tole. Na vyvýšeném place před chrámem Bhairabnath i podél jeho zdí se schází desítky lidí. Mladí i staří muži se kolem chrámu rozsadí s bubny, tamburínami, činely a chrastítky a od sedmi zhruba hodinu zpívají tradiční hinduistické písně.

Jednotlivé skupiny mužů se navzájem překřikují, a tak je to chvílemi míň harmonické, chvílemi trochu víc. Lidé v té změti zvuků chodí ke dveřím do chrámu zapalovat svíčky. A vy se můžete usadit na plac před chrámem do středu toho reje, poslouchat hudebníky a sledovat pozdní trhovce prodávající zbytky zeleniny, banánů a liči.

4) Kavárna Beans Coffee Shop na náměstí Durbar

Malinká kavárna s výhledem na chrám Yakshseshvara. Je strategicky umístěná přímo na největším náměstí Durbar. Přesto zůstává vedle větších podniků hodně nenápadná. Pro nás ideální klidné místo bez lidí, s milou obsluhou a wifi dostatečně rychlou pro práci.

Co je ale hlavní – dělají tu nejlepší kafe, na které jsme v Nepálu narazili. Kam se hrabe vyzdvihovaná Himalayan Java Coffee. V Beans Coffee Shop má espresso spoustu jiných tónů než ten hořký z do tmava upražených zrnek a cappuccino je skutečné cappuccino. Mimo jiné tu výborně pečou. Bezkonkurenční jsou šťavnaté banánové muffiny.

5) Dílna na ruční papír Peacock Shop

Najdete ji v uličce s proslulým Pavím oknem. Přímo naproti vyřezávaného starožitného skvostu. Peacock Shop je obchůdek skrytý v průchodu do dvora, kde najdete změť výrobků z ručního papíru – pohlednice, diáře, bloky, lampiony, knihy, peněženky, pouzdra a další nápadité předměty plní prostory obchůdku až po strop.

Především vám ale majitel obchodu nabídne zdarma exkurzi do dílny, kde všechna ta nádhera v rukách dvaceti zaměstnanců vzniká. Vysvětlí vám celý proces výroby od namáčení lýka přes barvení, vysoušení archů ve velkých rámech a lisování až po jemnou práci žen, které skládají dohromady výsledné výrobky, kreslí a malují na ně nebo tisknou připravené vzory.

Dílna je zajímavá i jako prostor samotný. Sídlí v obrovském starodávném domě, který vznikl spojením tří původních staveb. Otec majitele obchůdku celý prostor už roky zaplňuje titěrně vyřezávanými trámy, které zobrazují budhistické příběhy. Na střeše staví malý budhistický chrám. Syn je absolventem univerzitního magisterského studia zaměřeného na budhismus, fundovaně tak zvládne zodpovědět i vaše duchovní otázky.

6) Cukrárny

Bhaktapurci zjevně nejsou oddaní jen bohům, ale i sladkému. Hustota cukráren je zhruba stejná jako hustota klášterů. Jinými slovy – jsou na každém rohu.

Jejich pulty jsou plné malých “pralinek” ze sladkého mléka s oříšky, kokosem nebo ovocem a jedovatě oranžových krupicových kuliček. Obzvlášť poslední jmenované jsme si vychutnali. Jsou svěží, sladké jen tak akorát a plné chuti.

7) Západ slunce nad náměstím Durbar

Náměstí Durbar je ohromné v každou denní dobu. Majestátní dva chrámy na obou koncích, historické domy s tradičně vyřezávanými okenicemi, velký zvon ve výšce mezi dvěma kamennými sloupy, velké sochy Hanumana a dalších hindu bohů a hlavně zdobená zlatá brána jsou krásné památky, ze kterých oči přechází.

Nejkrásněji ale bez pochyb vyniknou mezi pátou a šestou večer, kdy všechno zalije nízké podvečerní zlatavé slunce. Navíc se v tu dobu náměstí hemží místními lidmi v barevných tradičních šatech, kteří jdou z práce či na modlitbu anebo jen posedávají na obvodových zdech chrámů a zaníceně si povídají.


Praktické info:

Jak jsme se tam dostali?

  • Lokálním autobusem z Gongabu New Bus Station, za 40 rupií (10 korun) na osobu. Na zpáteční cestě měl bus konečnou na Bhaktapur Bus Station hned vedle Ratna Parku.

Kde jsme se ubytovali?

  • Nepa: Guest House – levný hotel v uličce kousek od Pottery Square, cenu za pokoj pro dva na dvě noci jsme usmlouvali z 1000 rupií na 800 rupií (200 korun) za noc.

Kde jsme jedli?

  • Bezejmenný streetfood ve dvířkách v uličce Tandhunchen Bahal (spojující náměstí Durbar Square a Taumadhi Tole) – po cestě z Taumadhi Tole je na levé straně skoro na konci uličky. Čočková placka s vejcem za 100 rupií (25 korun), placka s vejcem a mletým buvolím masem za 125 rupií (30 korun). Talířek opečených brambor na curry s čerstvým koriandrem za 50 rupií (12 korun).
  • Mo:mo jídelna na rohu Taumadhi Tole – Místo permanentně zaplněné místními. Servíruje se tu jedna věc – buvolí mo:mo. A vaří se v největším napařovacím hrnci, jaký jsme v Nepálu potkali. Porce o deseti kusech mo:mo za 60 rupií (15 korun).
  • Namaste Restaurant vedle chrámu Nyatapola – lokální i západní jídla kolem 250 rupií (60 korun), střešní restaurace s pěknou vyhlídkou na oba chrámy na náměstí a večer na modlící se místní hindu.

Na co si dát pozor?

  • Hodně lidí tu žebrá. Nebo si říká o peníze za službičky, které po nich nechcete. Obrňte se proto pevnými nervy nebo dostatkem bankovek malé hodnoty.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli. Napište nám do komentářů. Dejte nám lajk na FB, ať vám neuniknou další, které chystáme.

Adéla

Napsat komentář