O magorech a normálních lidech. Jak jsem na kole vyjel Khardung La, 5300mnm

Jak rozeznat magora od normálního člověka? Na první pohled těžko. Napadá mě ale příklad ze života. Agentura nabízí vyvezení kol do průsmyku Khardung ve výšce 5300 metrů a následný sjezd. Normální část populace takovou nabídku přejde bez povšimnutí. Člověk se špetkou smyslu pro dobrodružství nabídky využije, zaplatí rozumný peníz a užije si sjezd. Magor? Toho napadne na kole vyjet i nahoru. Řadím se k té poslední kategorii. 

Občas dostanu skvělý nápad. Třeba vyjet na kole do nadmořské výšky 5300 metrů. Vždy jako bych zapomněl, jakou porci utrpení s sebou nesla realizace předchozího, podobně skvělého nápadu. “Je to v pohodě?”, ptám se několika místních lidí, co si o mém plánu myslí. “Jasně, jde to vyjet úplně v pohodě. Za šest hodin jseš nahoře. Pokud jsi jezdil na kole i doma, dáš to za čtyři. Sjezd trvá hodinu a půl.” Fajn.

Profil trasy. Bolí vás nohy?
Profil trasy. Bolí vás nohy?

O dva dny později si vedu domů kolo značky, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Na rozdíl od ostatních kol v nabídce ale nevrže, nedrhne ani nemá osmici a jede svižně i do kopce. Přesně to se mi bude hodit.

GPS nefunguje, zrada!

Tradičně nezvládám vstát podle budíku, což – jak se později ukáže – je zásadní chyba. Dobalit svačinu, rychle se nasnídat a jde se na věc. Pro vymotání se z vesnice použiji GPS, přece jen se tu ještě tolik nevyznám. Chvíli se proplétám ulicemi v očekávání stoupání, ale ejhle! Jedu z kopce. No super! Před výšlapem si dopřeji i sjezd, pomyslím si. Jak se ale brzy ukáže, GPS nefungovala a já jel blbě. Takže znovu nahoru. Vlastně jenom nahoru.

Highest? Tak určitě.

Užívám si výhledy na město Léh shora. Na léhský palác posazený v kopci se zasněženým vrcholem Stok Kangri v pozadí. Ještě je mi do smíchu. Míjím jednu z mnoha grafik vyvedených na kamenné desky, oznamující, že se právě nacházím na nejvyšší průjezdné silnici světa. Spíše než o skutečnosti vypovídá sdělení o indickém způsobu nakládání s fakty. Udávaná výška průjezdného průsmyku Khardung La, kam mám namířeno, totiž není 5600 metrů, ale o zhruba tři sta metrů méně. To průsmyk ve světovém žebříčku řadí až na desáté místo. Kdo by ale nechtěl držet světový primát, že?

Serpentiny.
Serpentiny.

Stoupám dál nekonečnými serpentinami. Slunce mě nešetří. Vizuální smog v severoindickém podání si nechávám líbit. Žádné reklamy. Místo toho jsou k vidění nápisy v duchu: “Ať jsi Američan nebo Aeričan, nakonec jsi jen živá bytost jako všichni ostatní”, “Jsi ženatý nebo vdaná? Dej vale rychlostí”, nebo “Čas jsou peníze, život je ale vzácnější”. Baví mě to.

Údolí řeky Indus.
Údolí řeky Indus.

Čím jsem výš, tím víc se pode mnou otevírá údolí řeky Indus, kontrastující s okolní vysokohorskou pustinou. Obloha je blankytně modrá s jasně bílými mraky.

Makej, volají na mě z aut

Postupně ujídám sušené ovoce a místní směs ořechů s praženým ječmenem “yos”, upíjím vodu. Jede se mi docela dobře, optimismus drží a já přemýšlím, zda si u vrcholové cedule pořídím na památku fotku nebo krátké video. Jestli se třicet kilometrů před cílem jednalo o nepokoru nebo důsledek působení endorfinů, netuším. Brzy jsem si ale začal uvědomovat, že pokud vůbec do průsmyku přijedu, bude to extrémně náročné.

Místní pochutina Yos chutná dobře, ale dnes mě nezachrání.
Místní pochutina Yos chutná dobře, ale dnes mě nezachrání.

Potkávám mraky motorkářů, spousta z nich mi na podporu ukazuje vztyčený palec. Cyklista široko daleko žádný. Lidi z aut se usmívají, sem tam zamávají. Někteří povzbuzují: “Jeď, makej!”. Na pár minut mi to vlije život do žil. Poměrně rychle mě ale začne znovu přemáhat kombinace dřiny ve vysoké nadmořské výšce a spalujícího slunce.

Krajina cestou dolů.
Nahoru a nikam jinam.

Dávám se do řeči s jedním motorkářem. “Máš s sebou kyslíkovou masku?”, zeptá se. Ne, nemám, odpovím a pomyslím si, že by to nebyl úplně špatný nápad, šlehnout si kyslíku. Nebyl by to ale tak trochu podvod?

Tři pauzy na kilometr

Pak přede mnou zastaví auto, ze kterého vyběhne chlapík. “Odkud jste, pane? Jak dlouho už jste v Ladakhu a co vás přimělo jet až nahoru na kole?” Zajímá se, zatímco zbytek posádky na něj trpělivě čeká v autě. V první moment jsem se neubránil obavám. Neokradou mě? “Prostě jsem to chtěl zkusit,” odpovídám ve stylu Forresta Gumpa. Chlapík mi děkuje za rozhovor, přeje vše nejlepší a loučí se podáním ruky. V Česku jen stěží představitelná situace.

Kilometrovníky ubíhají pomaleji a pomaleji. Vzpomněl jsem si na maraton a jeho 33. kilometr. Špatně se mi dýchá, je mi zle od žaludku a když slezu z kola, cítím malátnost. Taky mě bolí hlava. Pár minut pauzy pomáhá. Takhle během jednoho kilometru zastavím i třikrát.

South Pullu, 4600 m.n.m. Dál dnes nedojedu.
South Pullu, 4600 m.n.m. Dál dnes nedojedu.

Dosavadní cíl své cesty měním. Namísto do sedla dojedu k vojenskému kontrolnímu stanovišti South Pullu, které leží ve výšce 4600 metrů. Každý další spatřený kilometrovník je dočasným vysvobozením. “8”, tak už jen jak do Pohořelic. Nekonečno. “5” – jako do Ivaně. Tímhle tempem?? “3” – do Přibic. Prázdno. “2”, “1”. Počítám. Posledních pět kilometrů mi trvá přes hodinu.

Nevzdat to

Ujet dalších patnáct si naprosto nedovedu představit a i kdyby ano, trvalo by to nejmíň tři hodiny. Byl bych vůbec schopen sjet pak zpět dolů? Tohle prostě nemá cenu. Fotka na památku u cedule “South Pullu”, otáčím se a vychutnávám si třičtvrtě hodiny sešupu se scenériemi jako vystřiženými z dokumentu National Geographic. Celkové skóre tak nakonec činí šest hodin jízdy z 3500 do 4600 metrů nad mořem a zpět.

Krajina cestou dolů.
Krajina cestou dolů.

Nepamatuju si, kdy jsem v dospělém životě naposledy něco vzdal. Ať už to byl maraton, poloviční ironman (1.8 km plavání, 90 km cyklistiky, 21.1 km běhu) nebo výšlap do sedla Thorong (5500 m.n.m), prostě jsem se kousl a šel dál. Tady to ale nešlo. Nebo mi to nestálo za delirium a risk návratu po tmě. O to víc mi to vrtá hlavou.

Pustina.
Pustina.

STŘIH. O pět týdnů později

Je to už déle, co jsem v sobě objevil jednu vlastnost. Když něco opravdu chci, dostanu to. Jen musím udělat, co je potřeba.

Tentokrát pojedu na kole značky Giant, s řidítky ověšenými modlitebními vlaječkami opatřenými mantrou Om mani padme hum. Místní specialita.

Je noc. Sedím za stolem a pohledem hypnotizuji úhledně uspořádané hromádky. Oblečení, batoh, helmu, jídlo. Pozítří letíme do Díllí. Zítřek je tedy poslední šancí zkusit to znovu. Představuji si, jak spokojeně stojím pod vrcholovou cedulí a fotím se na památku. Pevně si tuhle představu ukotvuji.

Budík zvoní ve 4:50 ráno. Moc klidný spánek to nebyl, ale cítím se dobře. Odhodlání mi nechybí. Obleču se, popadnu zbytek věcí a ještě za tmy scházím dolů, vařím si čaj. Pořád ještě máme vlastnoručně natrhaný z Nepálu. Snídani jsem si nachystal dopředu.

Místo opouštím mírně po šesté. Stúpu pověrčivě objedu zleva. I za cenu kličkování mezi překvapeními, která tam v noci nechala kráva. Asi bych to nebyl já, kdybych záhy nezjistil, že jsem “doma” zapomněl foťák. Bleskově se vrátím. O půl hodiny později už si razím cestu nahoru. V hlavě mám jediné: uspět.

Tentokrát nebudu dělat fotopauzy. Nebudu zastavovat, abych posvačil. Začnu pozvolněji, aby se tělo řádně nastartovalo, a každou chvíli budu kontrolovat, jak na tom jsem, s ohledem na nadcházející hodiny. Snažím se nesledovat kilometrovníky. Vím, že v horách umí ubíhat zatraceně pomalu. Přesto mi přijde, že teď ubíhají vesele rychle. Cítím se dobře!

Do South Pullu, kde jsem minule po sedmi (!) hodinách skončil, dorážím za dvě a půl. Opakuji si, že dnes jsem silný. Pomalu začínám věřit, že to klapne. Cíl je však ještě čtrnáct kilometrů daleko. Každou chvíli skončí asfalt a začne skutečná “legrace”. V podobě štěrku a kamení, které sdílím s auty všeho druhu a motorkáři. Nic moc, když kolo, na kterém jedete, řídíte poprvé.

Když se tělo hlásí o pauzu, šlapu trochu volněji a snažím se mu říct, že právě tohle je odpočinek. Jedinou výjimkou je malá potřeba. Jen jestli mě takhle mozek nešálí.

Potkávám skupinu cyklistů, které do South Pullu přivezla dodávka – výjezd začnou odsud. Možná jevím známky únavy, a tak mě povzbuzují: “No tak chlapče, pojďme na to!”. Štvou mě. Sotva začali, tak ať moc neremcají. Přeci jen už jedu dvacet kilometrů do kopce.

Skupinka má sebou průvodce, se kterým se cestou dávám do řeči. Později mi půjčí svoje kolo, které mi velikostně sedne. Navíc ho každé šlápnutí do pedálu zřetelně posouvá vpřed výrazně lépe. To vítám všema deseti. Námaha je to chvílemi opravdu nepříjemná. Myšlenek, že bych to dnes nezvládl, se objeví jen pár a okamžitě je posílám k čertu. Opakuji si, že dnes jsem dosatečně silný.

Od South Pullu směrem k průsmyku už nejsou kilometrovníky. To je na jednu stranu super, na druhou by mě chvílemi opravdu zajímalo, jak si vedu. Podívat se na hodiny ani do mapy ale nemám odvahu.

Rychlost a celkový čas.
Rychlost a celkový čas.

Poslední zhruba tři kilometry jedu po boku jiného cyklisty. Sdílíme vyčerpání. Na každý můj povzdech reaguje slovy, že už to není víc jak kilometr a ať mu věřím. Možná snad, kdyby mi bylo deset. Ale co se dá dělat. Musíme šlapat. Ten úplně poslední nám trvá snad čtvrt hodiny a neubráníme se několika nuceným zastávkám. Nadmořská výška už je skutečně znát a není mi zrovna do zpěvu. Představa zabalit to v tenhle moment naprosto nepřipadá v potaz. I kdybych kolo musel tlačit!

Poslední zatáčka. V tom se před námi objeví modlitební vlajky a hloučky veselých lidí. Kolem je sníh. Do prostoru se šíří hlasitá reprodukovaná hindu modlitba. Jako celek to vše působí až mysteriózně. Výhledy do hor jsou spektakulární. Korejky se fotí s reklamním sloganem na bělící make-up.

Úleva nemuset dál šlapat je obrovská. S parťákem si opakovaně dáváme high five a plácáme se po zádech. Všichni si chtějí udělat fotku u vrcholové cedule. Většina přijela taxíkem nebo na motorce. Cyklisti jsme tu všeho všudy čtyři.

UFF! 5300mnm!
UFF! 5300m!

Překvapuje mě, že bez obtíží slézám z kola a chodím. Bez bolesti. Nějak mi to pořád nedochází. Celkem mi to nahoru trvalo pět a půl hodiny. I my se vyfotíme.

Dělá se mi zle z výšky, tak bude nejlepší, když rychle zase zmizím dolů. Teď už zbývá jen sportovních 40 kilometrů z kopce. S širokým úsměvem a pocitem satisfakce si užívám zatáčky. S nejkrásnější scenérií, jakou jsem kdy měl na kole možnost pozorovat.

Dokázal jsem to!

Co jsem tentokrát udělal jinak?

  • Začal jsem o několik hodin dřív.
  • Nedělal jsem zastávky a tím nevyšel z rytmu.
  • Oblékl jsem se spíš spoře – středně tlusté vlněné triko s dlouhým rukávem, lehounkou tenkou vestu, dva šátky na krk, lehké kraťasy, středně tlusté ponožky.
  • Celou cestu jsem postupně po kouscích ukusoval tyčinek.
  • Kromě vody jsem si namíchal i sportovní rehydratační nápoj.
  • Druhý pokus jsem načasoval po delší době strávené ve vysoké nadmořské výšce, navíc po týdenním treku, kde jsem opakovaně vystoupali do 5000mnm. Pár dní jsem odpočíval.
  • Nenechal jsem se zlomit. 🙂

Galerie

 

Napsat komentář