Na Aljašce jsem se cítil jako průkopník. Cookovy ostrovy jsou ráj na zemi, říká celoživotní cestovatel

Doruse Aartse jsme si poprvé všimli v Ranipauwě. Usměvavý chlapík plný elánu působil ve své vestě s nášivkou NO WIFE, GOOD LIFE trochu podivínsky. Už po pár minutách u kávy v Jomsomu, kde jsme na jedenašedesátiletého Nizozemce narazili podruhé, nám to ale bylo jasné: sedí před námi výjimečný člověk s velkým příběhem. Za svůj život navštívil 54 zemí. Některé z nich opakovaně. Obchodoval s veterány napříč kontinenty. Při rozvodu pak přišel o všechno. Jako terapii zvolil cestu kolem světa a začal znovu. Dorus je pro nás cestovatelem tělem i duší. A nezlomným člověkem, který – jak sám řekl – se rozhodl být šťastný.

Vzpomeneš si na svou první velkou cestu do zahraničí?
Vše začalo, když mi bylo šestnáct. Vydal jsem se stopem přes Švédsko a Norsko až do Finska. Na tomhle výletu jsem se nakazil cestovní horečkou. Díky bohu na ni zatím nenašli lék.

Proč právě tam?
Většina kámošů jela do Francie či Španělska. Já zvolil sever – hlavně kvůli skandinávským holkám. Během sedmi týdnů jsem prožil letní románek s jednou Norkou. Spolu jsme pak postupně docestovali až k norsko-ruské hranici. Tam žila. Máma si tenkrát vážně oddechla, když jsem se ukázal zpátky doma. Měla to těžké – tehdy ještě nebylo nic jako chytré telefony nebo internet.

Všiml jsem si reklamy “Acapulco – 25 dolarů”. Tak jsem jel

Jak velkou část života jsi strávil cestováním?
Celkem asi dvacet let. Hodně jsem se nacestoval i kvůli práci, hlavně do Číny. Viděl jsem 54 zemí. V roce 1977 jsem začal pracovat a za první plat odjel na šest týdnů do Ameriky a Mexika. Z Amsterdamu přes New York až na jih Floridy. Půjčil jsem si fešný Ford Cruiser a vyrazil na obhlídku Key West. Odtam pokračoval dál do Walt Disney World Resortu v Orlandu. Člověk si ho nenechá ujít, když už je poblíž. Auto pak bylo potřeba dovézt do Thalahasee. “Mexico City – 100 dolarů”, hlásala reklama na tamním letišti. Neváhal jsem. Při toulání se městem a po májských památkách jsem si všiml jiné reklamy – “Acapulco – 25 dolarů”. Tak jsem jel. Za tu cenu bych čekal autobus. Ne – jednalo se o let! Během dvou dní v Mexiku jsem zrudl jako rajče. Slunce tam dole má trochu jiné grády, než na co jsme zvyklí. Rozhodl jsem se tedy pokračovat letecky zpět do Los Angeles. Brácha si vždycky přál americkej pick up a předem mi dal peníze. Mám mu prý jeden přivézt. Podařilo se mi sehnat Chevrolet Silverado StepSide. Krásný osmiválcový náklaďák. Ten mě z Arizony přes Nevadu a Yellowstonský park dopravil až do Kanady, kde jsem kousek od Toronta navštívil tetu. Pak už stačilo jen přejet do Newarku ve státě New Jersey, naložit auto na loď směr Rotterdam a čekat. Chevrolet dorazil dvacet dní po mém návratu do Nizozemska. Vlastně to byl perfektní výlet!

Aarts. Dorus Aarts.
Aarts. Dorus Aarts.

Jsou na světě místa, kam se nepřestáváš vracet?
Na prvních příčkách jsou pro mě Cookovy ostrovy, Nepál, Kambodža a Portugalsko.

V čem tě tak okouzlily?
Cookovy ostrovy jsou pro mě definicí ráje na zemi, pokud nějaký existuje. Naprosto odlehlé, s křišťálově průzračnou vodou a bílým pískem. Nepál díky pestré krajině i různorodým lidem. Kambodža si mě získala přírodou, nádherný je i zdejší chrámový komplex Ankor Wat. Je pro mě srovnatelně zajímavý jako Cheopsova pyramida v Gíze. Na Portugalsku jsou nejlepší přátelští lidé, všudypřítomná pohoda a příjemné klima. V letech 1988 až 1989 jsem tam žil a podnikal. Projel jsem ho celé. Je to země, ve které chci strávit zbytek života. Někde na venkově, jižně od Fara. Mám rád malé městečko Mértola. Kdysi muselo čelit nájezdům Maurů. Dodnes se tam zachovala spousta otisků té doby.

V Portugalsku chci strávit zbytek života.
V Portugalsku chci strávit zbytek života.

Kvůli podezření na sraženinu pro mě vypravili tryskáč

Pojďme se na chvíli vrátit zpět do Nepálu. Poprvé jsme se potkali na trase treku okolo Annapuren. Ten jsi šel už popáté(!). Kdy jsi na něj vyrazil poprvé?
V roce 2001.

Jak se za těch šestnáct let změnil?
Na začátku neexistovala silnice. K dopravě se používali maximálně tak koně a muly. Silnice se hodí pro zásobování nebo potřebu rychle se přesunout. Do nemocnice, do školy. Spousta vesničanů v malých vískách je z ní ale nešťastná. Mimo jiné umožnila tisícům Indů návštěvu Muktinathu. Ti cestou k němu znečišťují celou trasu už z Pokhary házením plastových obalů z oken autobusu. I v chráněné annapurnské oblasti.

Čím je pro tebe tento trek tak výjimečný?
Jsou to hlavně dechberoucí scenérie řek a hor, které mě tolik vábí zpět.

Annapurna Circuit popáté. Kouzelná oblast Mustang.
Annapurna Circuit popáté. Kouzelná oblast Mustang.

Působíš jako pohodář, který si na cestách snadno najde společnost. Končí takové známosti návratem domů nebo některé přerostly v opravdové přátelství?
Spousta známostí vydržela. V Portugalsku, Německu, Kanadě, na Cookově ostrovech… tam všude jsem našel kamarády. Určitě k tomu přispěl i fakt, že se s nimi domluvím. Umím holandsky, německy, anglicky a trochu portugalsky. Mám dobré vztahy i s pár Číňany – ty jsou ale čistě pracovní.

Jaké největší dobrodružství jsi na svých cestách zažil?
Na Aljašce. Anebo na své první cestě kolem světa. Tehdy jsem jel Transsibiřskou magistrálou do Ulánbátaru a Pekingu. Na Cookově ostrovech jsem uvízl kvůli podezření na krevní sraženinu. Po několika voláních do krizového centra v Amsterdamu nakonec vypravili menší tryskáč z Austrálie. Na nosítkách mě přivezli do nemocnice v Aucklandu. Následovat měl další krizový let – přes Singapur do Amsterdamu. Bolest se nicméně ozvala podruhé. Lékaři mi doporučili dál neletět. Jak jinak se ale rychle dostanete z ostrova? Přelétl jsem tedy do města Chengdu v Číně a dál pak jel vlakem do Pekingu, kde jsem si zařídil ruské vízum. Nejkratší možná cesta domů vedla přes Mongolsko. Ta však nepřipadala v úvahu – všechny stránky v pase už jsem měl plné. Musel jsem se vrátit na východ Číny – do Harbinu – a tam překročit hranice s Ruskem. Do Moskvy už jsem pokračoval Transsibiřskou magistrálou. Autobusem do Rigy, dalším pak do Holandska. Lékaři mi po příjezdu sdělili, že jsem už naprosto zdravý. Za tři měsíce jsem seděl v letadle směr Cookovy ostrovy, abych dokončil svou cestu.

Záchranná akce. Nouzový přelet do Austrálie.
Záchranná akce. Nouzový přelet do Austrálie.

Do Libérie jsem přiletěl hned po válce. Na ulicích ještě byla krev

Zmínil jsi také Aljašku. Rozvedeš to?
Aljaška se od zbytku Ameriky podstatně liší. Lidé tam stále ještě žijí v souladu s přírodou. Cestovatel si tam připadá jako opravdový průkopník. I tamní největší města jako Anchorage či Fairbanks jsou pořád poměrně malá a velmi přátelská. Aljašská železnice je pro místní životně důležitá věc. A já miluji železnice, stejně jako letadla. Z okna vlaku jsem pozoroval přírodní krásy cestou z Anchorage do Fairbanks. Putoval jsem s jedním chlapíkem, takovým místním rangerem. Ve výbavě nám nechyběly velké pušky. Medvěd může být to poslední, co v životě uvidíš. Spalo se v horských boudách. Potkal jsem lidi, kteří celý život strávili v aljašské divočině. Letadlem jsem se vrátil zpět do Anchorage, půjčil si auto a dál pokračoval okouzlujícími scenériemi až k hranicím s Kanadou.

Na Aljašce se člověk cítí jako průkopník.
Na Aljašce se člověk cítí jako průkopník.

Miluješ letadla? Nikdy jsi neměl strach z létání?
Jsem do nich blázen. Nasbíral jsem stovky bezpečnostních brožur. Těch, co jsou v každém sedadle letadla vyjma RyanAir, ti je řeší formou nálepky. Nikdy je nekradu. S nasazeným úsměvem se zeptám letušky, jestli bych si jednu mohl nechat. Ještě se mi nestalo, že by mě odmítla. Nejšpinavější brožuru ze všech mám z letounu Fokker F-27 Friendship (úzkotrupý dopravní hornoplošník, pozn. aut.) na trase z Pobřeží slonoviny do Libérie. Sotva na sobě měla zbytky laku. Přiletěl jsem tam týden poté, co skončila občanská válka. Na ulicích byla ještě krev a hrozilo nebezpečí. Zpět jsem letěl pronajatým letadlem Antonov 22 (sovětský, resp. ukrajinský obří čtyřmotorový turbovrtulový nákladní letoun z poloviny 60. let 20. století, pozn. aut.), řízeným ruskými piloty. V letadle nezůstaly žádné pásy. Dost možná je prodali, aby si mohli koupit vodku. Místo klasické kratší cesty nad džunglí jsme letěli podél pobřeží. Pilot se nechal slyšet, že šance na přežití při nouzovém přistání je totiž výrazně vyšší na pláži než v korunách stromů.

Jsem fanatik do letadel.
Jsem fanatik do letadel.

Dostal ses někdy do opravdové šlamastyky?
Naštěstí jsem se nikdy nezapletl do žádné rvačky ani mě nikdo neokradl. To musím zaklepat.

Máš nějaký recept na to, čeho se jako cestovatel vyvarovat?
Velmi dobře funguje selský rozum. Pas noste na těle a do každé boty si schovejte desetidolarovku. Kdyby náhodou. Oskenujte si pas a sken si pošlete do vlastní e-mailové schránky společně se všemi důležitými telefonními čísly rodiny a přátel. Když vás okradou nebo telefon utopíte na dně rybníka, budou se hodit. V autobusech si dávejte pozor na peníze. Aby vám je na zastávce nesebrali přes otevřené okno. V Indii nejezte jinou zmrzlinu než z MacDonald’s. Vždy si vyžádejte neotevřenou láhev koly. Tu nechte otevřít přímo před vámi, ať slyšíte zasyčení. Občas se stává, že místo koly je lahev naplněná jakousi hnědou tekutinou. Jakmile si toho srknete, je pozdě. Nezabije vás to, ale na záchod poběžíte nesčetněkrát. Všechno je o penězích a domácí náhražka je levnější než pravá kola. Vezměte si špunty do uší. Neváží nic. Vždy si prohlédněte místo, kde budete spát, abyste v případě požáru věděli, kudy uniknout. Z plna pokojů je přístup k okapu nebo hromosvodu. Když se v Indii ocitnete v poloprázdném vagóně, mějte se na pozoru před kluky blízko dveří. Vmžiku shrábnou vaše věci a vyskočí z vlaku. Mají na to trénink. Hlídejte si zavazadla na vlakových nádražích. Někdo vás osloví s mapou v ruce a zatímco se snažíte být nápomocní, někdo jiný odkráčí s vašim batohem. Pokud sdílíte taxi, nikdy nevystupujte všichni zároveň. Někteří řidiči sešlápnou plyn na podlahu a máte po batohu. Vybavíte si pak poznávací značku nebo vzhled šoféra? Všichni jezdí stejným autem, mají černé vlasy a knír.

Digitální éra mi usnadnila život. Nemusím sebou tahat filmy

Co míváš sbalené v batohu? Jsou to pokaždé ty stejné věci?
Mám malý batoh, takže se toho do něj moc nevejde. V tom to vězí. Cestovat nalehko, jak jen to jde. Ne s více než dvanácti kilogramy. V mém případě to jsou: starší zrcadlovka, dva páry spodního prádla a ponožek, džíny, dvě trika s krátkým rukávem a kvalitní zateplená bunda. Tu smotám do tvaru válečku. Oblečení všude vyperou za pakatel. Kdybych snad měl pocit, že mi nějaký kus svršků chybí, můžu ho za pár korun dokoupit. Hřebínek, kartáček a pastu na zuby cestovní velikosti schovám do plastového pytlíku. Menší balení šampónu se dá koupit na místě. Ručník dostanu v každém ubytování. Malé kleštičky na nehty. Propiska. Kancelářská sponka a malá svítilna. Takhle mi to funguje. Málem bych zapomněl na chytrý telefon, sluchátka a špunty do uší. Přijdou vhod, obzvlášť v autobusech s uřvanou hudební produkcí. Digitální éra mi výrazně usnadnila život. Miluji focení a fotím všechno. Krom toho, že už neutrácím jmění za vyvolané fotky, nemusím s sebou ani vláčet padesát filmů.

Klíčem je cestovat nalehko.
Klíčem je cestovat nalehko.

Máš ještě nějaká místa, která jsi zatím nestihl navštívit a toužíš po tom?
Jasně. Jižní Argentina, Patagonie. Na seznamu mám i Island. Taky Irán a Kazachstán.

Jak se ti podařilo cestovat celý život, skloubit cestování s prací a rodinou?
To je na delší povídání. V životě jsem si vždycky dokázal najít způsoby, jak skloubit potěšení a povinnosti.

Po rozvodu jsem se vydal na cestu kolem světa. Cíl: nevrátit se

Co tě celou dobu živilo?
Když mi bylo dvacet, nastoupil jsem jako prodavač aut do Mercedes Benz. Po čtyřech letech jsem rozjel vlastní společnost importující veterány z Ameriky. Když posílil dolar, obrátil jsem a začal dovážet auta do Ameriky. Po nějakém čase jsem začal s importem dodávek Chrysler do Kanady. Skvěle se osvědčil i japonský trh, kam jsem vozil osobní auta Jaguar a BMW – převážně bílé kousky. Poté, co tenhle trh padnul, jsem se snažil, co to jen šlo, prodávat použité džípy a náklaďáky do Gambie, Libérie a na Pobřeží slonoviny. Moc se mi ale nedařilo. Tenkrát jsem na trajektu v Kolíně nad Rýnem potkal chlapíka z čínské motocyklové továrny. Tím začalo dlouhé čínské podnikání.

Jsi milionář?

Ne. Nejsem bohatý. Při rozvodu v roce 2001 jsem přišel skoro o vše. Vydal jsem se na roční cestu kolem světa. Tentokrát bez kravaty a slušivého obleku. Vše díky finanční podpoře mých přátel. Cíl – nevrátit se. Když jsem po roce přistál v Amsterdamu, kromě stoeurové bankovky jsem neměl nic. Žádný dům. Žádné auto. Rozhodl jsem se začít úplně nanovo a uspěl. Být milionářem, letěl bych do Muktinathu vrtulníkem.

Na ženy jsi ale nezanevřel. Je tvoje současná partnerka správná parťačka na cesty? Sdílíte lásku k Portugalsku?
Určitě jsem na ženy nezanevřel. Miluji je moc, život bez nich si nedovedu představit. S přítelkyní máme komplikovaný vztah. Třináct let spolu. Nemůžeme být pohromadě ani bez sebe. Portugalsko ráda má, ale na chození po horách moc není. Na to je příliš velká dáma. Nacestovali jsme se toho spolu hodně. Mimo jiné kolem světa s tříměsíční zastávkou na Cookově ostrovech.

Jaká je pro tebe představa života bez cestování? Myslíš, že se někdy usadíš?
Bez cestování by to nešlo. Usadit se… Ano. Dřív či později budu muset.


Líbil se vám rozhovor? Sdílejte ho s vašimi přáteli a pomozte nám ho tak šířit. Další rozhovory si můžete přečíst třeba tady

Napsat komentář