Adéla a Pavel

Kdo jsme

Kdo jsme?

Jsme Adéla a Pavel. Rozhodli jsme se objevit všechny řitě světa. Na čas opustit pohodlí domova i zázemí stabilního zaměstnání a společně se vydali daleko za hranice komfortní zóny. A že to nebylo snadné (přečtěte si jak jsme se odhodlali cestovat). Od března 2017 spolu cestujeme světem. Bez letenky zpět. Toužíme toho zažít hodně, za počtem navštívených míst ani zemí se ale neženeme. Přejeme si vytvořit něco, na co nikdy nezapomeneme. Chceme věci prožít beze spěchu, dostat se blízko k lidem a podat o tom svědectví. Ať už formou reportáží nebo rozhovorů s těmi, jejichž příběhy jsme nechtěli nechat zapadnout.

Adéla má psaní v krvi, ostatně se jím živí.* Pavel se nezdráhá rozběhnout za dobrou fotkou. Svým zájmům se s chutí učíme navzájem. Vše na blogu tvoříme společnými silami, aby se v něm promítlo to nejlepší z nás.

*Adélin profesní profil na vás čeká ZDE. Na cestách se věnuje hlavně copywritingu a psaní cestopisných reportáží. Pokud máte zájem o spolupráci, ozvěte se na adelaprocha@gmail.com.

Adéla

Adéla: Touha cestovat se v naší rodině zřejmě dědí. Možná to mám po neposedné babičce z tátovy strany, co miluje moře i vysoké hory. Možná po dědečkovi z máminy strany, který díky nádražácké režijce projel vlakem snad všechny kouty Evropy – několikrát.

Jisté je jedno. Kdykoliv jsem někam jela poznávat novou krajinu, přišlo mi to strhující. Jiní lidé, kultura i příroda. Všude, kde jsem byla, jsem chtěla zůstat dýl. Zkusit tam žít. Splynout s místními. Cesty domů jsem mnohdy oplakala.

Na nějakou dobu mě teď pohled na ubíhající krajinu za oknem auta, vlaku, busu ani letadla nerozbrečí. Dělám díky Pavlovi přesně to, co jsem dlouho chtěla. Přestala jsem být turistkou. Začala jsem žít na cestě.

Pavel: Vždy jsem měl srdce dobrodruha a přitahovaly mě dálky. Když mi bylo osmnáct, vydali jsme se s kamarádem stopem do Istanbulu. Tam jsme nakonec dojeli, dostopovat se nám však podařilo jen kousek za bulharskou Sofii. Naše naivní představa, že se na cestě budeme živit tím, co po cestě utrhneme ze stromu nebo pole, zakrátko vzala za své. Navíc se nám málem podařilo podpálit hotel benzinovým vařičem, což vyžadovalo plíživý úprk v časných ranních hodinách.

Za úplně poslední peníze jsme si každý koupili bochník chleba s přáním, aby nám někdo co nejdřív zastavil a my tak netrpěli hladem, vzdáleni 2000 km od domova. Měli jsme štěstí. Za dva dny jsme díky dobrosrdečnosti českých řidičů kamionu byli doma. Úplně švorc, zato bohatší o zkušenost, na kterou nelze zapomenout. A to byl jen začátek.

Vždycky jsem snil o tom, že budu dlouhodobě cestovat. Nejednou jsem se nechal slyšet, že až na to přijde čas, odjedu. Ten čas přišel. Teď žiju v pohybu a to doufám jen tak neskončí.

Pavel občas dostane skvělý nápad: uběhnout maraton, dokončit poloviční Ironman nebo vyjet na kole do 5300mnm. Pokud se pro výzvu nadchne, vždy nakonec uspěje.

 

Strnulost je cestou ke smrti, plynulost cestou k životu.

MIJAMOTO MUSAŠI

 

Kdo jsme už víte, co takhle přečíst si nějaký článek nebo rozhovor, který jsme pořídili?

Zajímá vás kam jsme se už podívali a kam se chystáme? Odpověď leží zde.

Zajímá vás o nás víc? Nebojte se nám napsat!