Káthmándú – město, které vás přivede k šílenství

Týden utekl jako voda. Původně jsem měl v úmyslu popsat pěkně den za dnem, v deníkové formě. Nejsem však Hemingway (zatím). Pojďme to tedy vzít trochu odlehčeně – jako skládanku útržků, co se mi nejvíc vryly do paměti a o Káthmándú vypovídají mnohé.

Poprvé v Káthmandú?

Sedíme v taxíku směr hotel, čas od času auto mohutně poskočí. Cesta dlouhá pět kilometrů skýtá první možnost zažít kulturní šok. Zejména jedná-li se o vaše nepáls poprvé. Moje bylo před pěti lety. Přesto mě opětovně objímá intenzivní pocit všeobklopující jinakosti. Vzduch je dnes nedýchatelný, vlhký, plný nečistoty. Přes vířící se prach není vidět padesát metrů daleko. Po chvíli cítíte, jak vám jazyk drhne o zuby. Není náhodou, že mnoho místních nosí roušky nebo si alespoň kryje obličej tím, co mají zrovna po ruce.

Autem rychlostí chůze

Hlavní tepna je ucpaná pestrou směsicí vozidel. Do města si klestí cestu náklaďáky, taxíky, motorky, kola, rikše, skútry. Čas od času si to přes silnici krokem flegmatika střihne kráva. Řidiči se ukazují jako mistři využití každé namanuvší se skuliny. Hlavně skútry se protáhnou všude a nad jejich manévry zůstává rozum stát. Jízda v protisměru je využívána zcela standardně.

Vše působí jako jeden vel kompaktní organismus, ve kterém je KLAKSON nadřazen veškerým pravidlům. Troubí všichni. Na všechny. Pořád. Občas mám pocit, že klaksonová kakofonie tvoří jakousi avantgardní zvukovou kompozici. To, co nás téměř přivádí k šílenství, nechává místní zcela klidnými. Jsou zvyklí.

Pět kilometrů jedeme hodinu průměrnou rychlostí chodce.

Než-li přejdeš silnici, hledej živý štít

ejít silnici. Věc, nad kterou se člověk běžně nepozastavuje. Ne však v Nepálu. Stojíme. Dlouho. Vyčkáváme, než se do vozovky vrhne lokální odvážlivec, nalepíme se za něj a sprostě ho využijeme jako živý štít. Velmi rychle nám dochází, že ve zdejších podmínkách je potřeba trochu vyřadit pud sebezáchovy. Jde nám to obstojně. Nakonec se snad i přiblížíme suverenitě místních.

Hulíš?

Nebylo dne, kdy se nás někdo opatrně nezeptal zda jsme svolní koupit hašiš. „Where you from? You smoke?“ „You want something?“ Přemýšlel jsem o návrhu směnného obchodu za kokain. Snad bych nebohého veksláka moc nevyděsil.

Chodící peněženky

Kolik stojí kilo banánů?ptám se prodavače ve stánku s ovocem. „Stopadesát,“ odpovídá se širokým úsměvem a svítícíma očima. V hlavě mi svítí kontrolka „tady se asi někdo po*ral.” Sto,” začínám první letošní smlouvání. „Stotřicet,“ odmítá mi trhovec vyhovět. Otáčím se tedy na patě, jak jsem kdesi četl, a dělám, že odcházím. Ve finále kupuju přes kilo banánů za stodvacet.

O pár dní později sledujeme ovocnáře nabízet udivenému japonskému páru mango za dvěstěpadesát. Není to nic moc, když se vás někdo neustále snaží natáhnout. Časem se však otrkáte a smlouvání se stane běžnou součástí nákupu.

Sedíme v typické prťavé Newarské jídelně, plentou oddělené od pouličního prachu a much. Vcházíme rozpačitě a naše antré je doprovázeno nadšeným smíchem osazenstva. Tohle je jídelna skutečně pro místní. Radujeme se, že se nám podobnou podařilo najít. Jednak pro její autenticitu, jednak pro finanční aspekt. Jídlo je fajn, „obsluha“ milá, vstřícná, usměvavá. Než dojde k placení. Odcházíme s pocitem, že nás natáhli jako onoho pověstného turistu. Hádat se po dojezení nehodláme.

Nákup banánů, devadesát rupií za kilo, supr cena, bereme bez smlouvání. Po zaplacení se s námi obchodník dává do řeči a vysvětluje nám, že je pro nás výhodnější nakupovat po tuctech, resp. na kusy. S vděkem přijímáme nové info, loučíme se přátelským podáním ruky a plánujeme, jak u něj zítra zase stavíme pro další cenné rady.

Přidrzlé opice, živelné uličky starého města ...klaksony (!!!)

Swayambhunath (Opičí chrám) patří v Káthmándú mezi nejvyhledávanější turistické atrakce. Většina turistů obejde hlavní stupu – která je mimochodem působivá a nádherná, zběžně prozkoumá přilehlé chrámy a zase se vrací do špíny a hluku metropole. My si můžeme dovolit luxus pomalého tempa. Couráme se, zastavujeme, nasáváme atmosféru jako houby. Nacházíme zákoutí, která máme kromě hrstky místních, krávy, psů a opic sami pro sebe.

Obchůdky střídají pouliční trhy kořením. Nádobí, keramika, čaj, ovoce a zelenina. Masny, vystavující maso pohozené ledabyle na stole. Řezníci odhánějící mouchy. Dentální „kliniky“ s výlohami překypujícími protézami. Opraváři, pouliční krejčí. Vše co potřebujete, najdete zde.

Bohužel stále i materiál pro opravu škod vzniklých zemětřesením v roce 2015. V podstatě na každém kroku jsou pak chrámy nebo jiné posvátné stavby. Kromě místa modlitby jsou tyto dětmi používány jako prolézačky. Někdo v nich pro změnu najde pracovní desku, odpočívadlo, prádelnu nebo umývárnu. Nikdo to neřeší.

Nenáročný recept na výživný pouliční opruz:
(místní mohou konzumovat dle libosti, turistům doporučujeme s mírou)

Připravíme si jednu úzkou prašnou cestu, historicky uzpůsobenou provozu rikší
kvantum chodců
spoustu aut – důraz při výběru klademe na funkční klakson
taxíky
pár rikší
špetku odvážných cyklistů
tak akorát toulavých psů
jednu dvě krávy

Náhodně promícháme a napěchujeme do ulice tak, aby provoz připomínal obousměrný. Při přípravě nezapomínáme chaoticky troubit.

Místní jsou touto pochoutkou odkojeni. Já při její konzumaci v kritické momenty řešil niterní dilema, zda do té hromady plechu rovnou kopnout, nebo jen praštit. Když je nejhůř, instinktivně hledám(e) útočiště v liduprázdných zastrčených nádvořích, což nám skýtá možnost prohlédnout si lokální život opravdu zblízka.

Mimo tuto kaňku jsou uličky starého města okouzlujícím místem, kde se couráním dají strávit hodiny.

Westernizace. Zvyšující se standard.

Fresh, organic, freshly roasted, wifi zone, berlinner streed food. To všechno je možné spatřit v oblasti širšího turistického centra, ale i jinde. V jedné z moderních, do posledního detailu západ připomínajících kaváren lze za dvě kávy a lahev vody bez problému utratit pětinu nepálské minimální mzdy. Movití místní svoji přítomnost stvrzují nejedním selfie, na jejichž pořizování si dávají pečlivě záležet. V kontextu takřka středověké metropole působí moderní výlohy jako z jiného světa.

Mobily. Všichni mají chytré telefony. Za jízdy v autobusu krátí nudu postováním na Facebook. Viděl jsem tři budhistické mnišky, sdílející jednu modlitební svíčku. V momentě, kde se ji chrámový služebník (o chvíli později sám vyplnil prostoj projížděním telefonu) chystal z rukou druhé mnišky převzít, zastavila ho. Musela na mobil natočit, jak ji k modlitbě použije poslední z tria.

Bezva je dostupnost pitné vody v barelech. Tu používá už i nejedna menší jídelna a tak si můžete užít autentické prostředí beze strachu o zažívání (které, jak jsme se dozvěděli, stejně trápí i místní). Určitě je dobré toto předem ověřit na místě. Minimálně ve větších městech však, zdá se, není důvod dál podporovat průmysl s balenou vodou.

182 cm může být hodně

V zemi s o devatenáct centimetrů nižší průměrnou výškou jste Golem. Kráčíte na záchod, bum, tupá rána, černo před očima. Strup už se hojí. Dnes jsem se poprvé nebouchl.

Z města ven!

Má introvertní duše prahne po klidu. Ve špinavých a hlučných ulicích se necítím šťastně. Nemůžu se dočkat, až je nahradí hory a příroda. Již brzy.

3 Replies to “Káthmándú – město, které vás přivede k šílenství”

  1. Pavle, no vidíš. V Nepálu to můžeš řešit rouškou (mám na mysli to dýchání), ale co my tady?? Relativně čistý vzduch, ale kolikrát těžce nedýchatelno 🙁

    1. Pavle, rozumím. Třeba zkusit slepeckou pásku :-).

Napsat komentář