Jak se rodila naše velká cesta

Zhruba před devíti měsíci jsme se s Pavlem začali seriózně bavit o tom, jak nás oba celý život láká představa dlouhodobě cestovat. Některé páry půl roku po seznámení počnou mimino, my jsme místo toho (ke zklamání některých členů mé rodiny) zaseli semínko dynamického cestovního plánu. A jak že se rodilo naše cestování?

První trimestr

Užíváme si léto. Výletujeme společně po Česku, já se loučím po organizaci Boskovic s Prahou a stěhuju se k Pavlovi do Brna. Bavíme se o tom, kde všude jsme byli a kam bychom chtěli. O tom, že pár let cestovat, než se usadíme, je náš sen. Až jednou některý z nás (a asi to tehdy byl Pavel) vyrukuje s nápadem zažádat si o Working Holiday víza na Nový Zéland.

Štos papírů s pokyny, jak se na cestu a víza na Zéland připravit, pročítáme už o pár dní později v babím létě u vody u Stříbského mlýna.

Druhý trimestr

Jedeme si vyzkoušet do Řecka, jak nám společné cestování půjde. V Aténách si na deset dní půjčujeme auto, abychom mohli vzít křížem krážem Peloponés. Nejcennější poznání, které jsme tím získali? Zvládáme improvizovat. A dokonce nás to snad i baví.

Nabití energií a zážitky z dovolené kupujeme průvodce Novým Zélandem i první kusy outdoorového vybavení, vyřizujeme si pasy, řidičáky a po večerech koukáme na cestovatelské dokumenty. Pavlovi se plní přání dlouhodobě demotivovaného zaměstnance korporátu a nechává se v první vlně vyhodit s nemalým odstupným z AVG, které se slučuje s Avastem, čemuž vděčíme za větší část cestovního kapitálu.

Třetí trimestr

Období “to do” listů a organizovaného chystání. Výdaje za vybavení rostou. Vypovídáme nájemní smlouvu. Trénujeme vyplňování víz. Víme, že chceme jet na začátku dubna.

A pak, někdy na konci ledna, na dva týdny oba onemocníme. Zodpovědné ležení v peřinách se rychle stane dobrým podhoubím pro brainstorming dnem i nocí. Čím víc se o všem bavíme, tím víc nás štve, že pořád máme obrovskou nejistotu v tom, jestli vůbec víza na Zéland dostaneme. Potřebujeme plán B. Až přijde osvícení. Co kdybychom neurčitě načrtnutý stopover v jihovýchodní Asii protáhli z několika dnů na několik měsíců?

V horečce (opravdové) hned začínáme rešeršovat vše, co potřebujeme vědět. Myslím, že neuběhnou ani dva dny, když Pavel narazí na akci na letenky do Nepálu (za legendárních 5600,-/os.). A tak konečně získáváme konkrétní termín: poletíme 28. března.

Zřejmě vlivem celkového oslabení organismu nám přijde logické před koupí letenek zarezervovat vlak do Katowic a ubytování na noc před odletem. Jenže… o čtvrt hodiny později nestačíme zírat. Akční letenky jsou pryč. Nic nevzdáváme předem. Když už máme lístek a ubytování, musíme z Katowic někam odletět, říkáme si. A tak hledáme a hledáme další možnosti. Ve srovnání s původními letenkami je ale všechno moc drahé. Nakonec o půlnoci v zoufalství volám Davidovi, co pracuje pro Kiwi.com, jestli neschovávají levné letenky nejlepším kamarádům. “Počkejte do dvou, jestli se ještě neuvolní, pak radši kupte druhé nejlevnější, než zmizí i ty,” zní nedocenitelná rada přítele na telefonu. Asi jen díky ní, dobré karmě a předem danému osudu si o dvě hodiny později můžeme připít zdravotním panákem meruňkovice. Lístky jsou naše.

Na Nepál se nám rychle nabalují další země, které chceme objevovat – Vietnam, Kambodža, Laos, Barma, Thajsko, Taiwan, Srí Lanka, Jižní Korea… Proč se držet při zemi. Když cestovat přes Asii, tak pořádně.

Drobný mráček se nad naší smělou vizí zatáhne jen ve chvíli, kdy s žádostí na Nový Zéland uspěju pouze já. Na dlouho nás to ale nerozhodí. Že umíme improvizovat, už přece víme. A tak náš béčkový plán neplán dostává zelenou a stává se plánem A.

Týden předporodních stahů

Odhalili jsme důležitou pravdu. I když se na odjezd chystáte třičtvrtě roku, počítejte s tím, že poslední týden vám dá na zadek.

Zátěží číslo jedna se stává byt. Obzvlášť ve chvíli, kdy vám přijde jako dobrý nápad stěhovat vše nadesetkrát malým autem k rodinám žijícím mimo Brno, do toho nechat byt vymalovat a kusy nábytku, co se do auta nevejdou, prodávat last minute na inzerát.

Dotahujeme do konce veškerou administrativu – pojištění, pracák, plnou moc, druhé pasy a mezinárodní řidičáky. Vybavujeme se tunou léků proti pestré škále nemocí a z lékárny odcházíme s plnou igelitkou, prázdnou peněženkou a nafouklou hlavou instrukcemi k dávkování značně nesví. Hlavně na nic nezapomenout.

Nemůžeme odjet bez rozloučení. A protože se nám nechtělo loučit dřív, než jsme opravdu museli, stáváme se krom jiného v posledních dnech mistry sociálního inženýrství. Jinými slovy – co večer, to hospoda s kamarády. Víkend věnujeme našim rodinám. Snažíme se ustát vědomí, že se nám bude stýskat.

Spánkový deficit z celého týdne v neděli završujeme balením do půl třetí ráno. Ukazuje se očekávané – krosna je zatraceně malá věc a pod patnáct kilo, jak jsme si to malovali, se zkrátka nevejdem.

A teď je to tady. Po dni v Katowicích sedíme v letadle směr Dubaj, kde nás čeká koncentrovaná nuda v podobě dvanáctihodinového mezičasu před odletem do Káthmandú. Trochu se mi svírají útroby. Buď to bude turbulencemi anebo tím, že vlastně pořád netuším, co to právě děláme. Každopádně s nemalou pravděpodobností mířím za největším dobrodružstvím svýho života. A těším se na to.

Článek vznikl 28.3. v letadle do Dubaje. Zveřejňujeme ho už z hostelu v Káthmandú.

Adéla


Pořád váháte zda vycestovat? Přečtěte si náš inspirativní rozhovor s celoživotním cestovatelem a najděte kuráž!

Napsat komentář