Lamayuru: autostopem Himalájem za budhisty severní Indie

“Vítejte v měsíční krajině,” hlásá zelená dopravní cedule po čtyřech hodinách vyhlídkové jízdy v autobusové kabině řidiče. Podivné tvary pískovcových hor vážně působí mimozemsky. Upocené vedro za čelním sklem a hlasitá bollywoodská hudba nás ale drží při zemi. Konečně přijíždíme do Lamayuru. Malé vesnice v horském útesu u cesty na Kargil, nad kterou se tyčí jedna z nejhezčích a nejstarších gomp v Ladakhu.

Že to tady s budhismem berou vážně, je patrné na první pohled. Ve svahu naproti gompy je z kamenů vyskládaný obrovský hákový kříž, ukazatel v zatáčce, kde před šestou večer vystoupíme, láká na ubytování v kempu Swastika. Tam se nám dvakrát nechce. Zaslechli jsme, že se dá přespat přímo v chrámu, a tak vyrážíme uličkami vzhůru za mnichy.

Jediný běloch žijící s mnichy

Obrovský komplex tvoří několik budov zasazených do skal. Větší i menší modlitebny, zdi mani, čorteny, vrchol kopce obléhají chatky sloužící k několikaměsíčním meditacím a v srdci toho všeho stojí majestátní hlavní chrám. Jak se k němu blížíme, s úderem šesté se ozve gong a prastaré trumpety. Signál, že právě začíná večerní modlitební ceremoniál. Poslední schody bereme po dvou.

Lamayuru gompa.
Lamayuru gompa.

Atmosféra, kterou na mě budhistické ceremoniály (“puja”) působí, se popisuje těžko. Monotónní zpěvné modlitby desítek mnichů v Lamayuru jsou tak uklidňující, až se po pár minutách nehybného sezení cítíte jako v transu. Hluboké hlasy, dunění gongu a táhlé troubení trumpet jako by vám vycházely z vlastní hrudi, jak to všechno chrámem rezonuje.

Utéct do Lamayuru před zákonem

Staří mniši ještě mají poslední slova modlitby na rtech a ti dětští už vybíhají ze dveří, aby si před setměním stihli hrát. My se dáváme do řeči s Ryanem. Třicátník z Ameriky se rozhodl stát budhistou před sedmi lety. Nastoupil do mnohaletého meditačního programu, na jehož konci se může stát mnichem, a většinu času od té doby strávil právě v Lamayuru. (Víc o Ryanovi se dozvíte v rozhovoru, který připravujeme.)

Ryan
Ryan

Bere nás na exkurzi dalšími zákoutími chrámu a ukazuje nám malé modlitebny schované za zavřenými dveřmi, které bychom bez něj neměli šanci objevit. Navíc nám podává zasvěcený výklad o starých malbách “bohů”, které přirovnává k jungiánským archetypům. “Spousta zobrazení je morbidní, bohové ochránci, co z lidí trhají vnitřnosti, jiná zase explicitně sexuální, to všechno v podstatě proto, že s takovou vizualizací se poselství budhistického učení samozřejmě mnohem lépe zapamatují,” popisuje.

Vypráví nám taky o tom, jak důležitou roli hrál lamayurský chrám historicky. Pokud zločinec jakéhokoliv kalibru utíkal před zákonem – myšleno doslova – a stihl doběhnout až do Lamayuru dřív, než ho chytili, byl na místě omilostněn.

Meditační komůrka

Nakonec nás Ryan zve k sobě na šálek čaje. Sice už se stmívá, příležitost nahlédnout do skromného obydlí tak zvláštního člověka nemůžeme odmítnout. Ryanova meditační chatka je jedna z těch, co jsou nejblíž vrcholu lamayurského kopce.

Ryan u sebe "doma"
Ryan u sebe “doma”

Místnost je malinkatá. Vejde se do ní tak akorát matrace, nízký stolek, bomba s plynem a dvouplotýnkový vařič, velký pytel s tsampou (praženou ječnou moukou na výrobu kaše, která tvoří každodenní základ stravy) a samozřejmě malý oltář, na který Ryan hned po příchodu nachystá oběti (zlaté mističky s vodou) a zapálí vonnou tyčinku, aby před spaním nezapomněl. Před vchodem do místnosti jsou za závěsem druhé dveře, kde má Ryan malý sklad na jídlo a předměty, co se do pokojíčku nevejdou, a taky záchod.

Chatky pro meditační retreat (nahoře)
Chatky pro meditační pobyt v ústranní (nahoře)

Když nám popisuje, jak při meditaci tráví v tomto stísněném prostoru až čtyři měsíce bez denního světla a kontaktu s jediným člověkem, připadá mi nepředstavitelné, že se k tomu rozhodl dobrovolně. Nutno ale říct, že působí spokojeně a jako někdo, kdo našel způsob života, který potřebuje ke štěstí.

Loučíme se v devět večer. Ryan nás s pomocí lampy svede zpět dolů. S hledáním noclehu v chrámu jsme neuspěli, a tak se pouštíme z kopce zpátky do vesničky, abychom si vybrali z místních guesthousů.

Promiňte, mluvím jen paňdžábsky

Další den nás čeká Alchi. Odpoledne – po druhé prohlídce lamayurské gompy za denního světla – vyrážíme na cestu. Nejdřív pěšky, abychom si ještě vychutnali vesmírné prostředí měsíční krajiny. Jakmile ji ale opustíme, což nám opět oznámí nepřehlédnutelná cedule, pouštíme se do stopování.

Moc aut tudy v brzkém odpoledni neprojíždí. Až na pár taxíků, které jsou plné a na které stejně nemáváme. S malou nadějí na úspěch zkoušíme stopnout kamion. Zastavuje! Spolujezdec nám ale posunky z kabiny vysvětluje, že se k nim nevejdeme. Vehementně ale ukazuje dozadu. Po zkušenostech z cesty do Kardung La (odkaz na Aktuálně) si nejsme jistí, jestli nás tím zve na korbu nebo ne.

Pak už se ale v zatáčce objevuje kolona dalších pestrobarevných indických náklaďáků Tata. Pán vyskakuje z kabiny, na pár  prvních mávne, ať jedou dál, až pak jeden zastaví a otevře nám dveře.

V kabině.
V kabině.

O pár minut později už se vezeme s vousatým tlouštíkem s turbanem na hlavě, kterému se přes bříško na napnutém žlutém tričku rýsuje nápis “SORRY, I SPEAK ONLY PUNJABI”. Za opaskem má obrovskou dýku, přes pusu roušku. Co pár vteřin se hřmotně rozkašle (oba s Pavlem upřímně doufáme, že je to chronický příznak cestování v prašném prostředí a ne například tuberkulóza).

Archeologická bašta Alchi

A tak toho spolu moc nenamluvíme. Jen u rozcestníku vítězoslavně ukáže na ceduli a pronese “Alchi – 50 kilometres!” Vzhledem k tomu, že s těžkopádným kamionem jede asi dvacítkou, počítáme, že nás v kabince vyzdobené obrázky hindu bohů čekají přinejmenším dvě rozpačité hodiny. Trapné ticho naštěstí vyplňuje alespoň tradiční paňdžábská hudba, ze které mám flashback na superhit od Panjabi MC, co jsem si ve svých 10 letech pouštěla v jednom kuse, takže tady ho připomínám i vám a doufám, že vám pak bude hrát v hlavě další dva dny jako mně!;)

Kolem páté z kabinky vystupujeme u mostu v křižovatce čtyři kilometry od Alchi. Naše cesty se tady dělí, Sikh nám srdečně zamává a pokračuje v jízdě po místní “dálnici”. My zbytek cesty dojdeme po svých.

Cestou do Alchi
Cestou do Alchi.

Podvečerní zlaté slunce dělá okolní hory ještě o pár stupňů působivějšími. Vesnice samotná leží v typickém ostrůvku zeleně – nedozrálého obilí a ovocných stromů – kterou v suché krajině Ladakhu kolem každé osady opečovávají venkovští zemědělci.

Vstup do vsi taky ohlašuje několik čortenů starých stovky let. Alchi je významné hlavně archeologicky – krom odvěkých čortenů je sídlem prastarého chrámu s úžasnými nástěnnými malbami a obrovskými sochami. Všechny zdi modliteben zdobí stovky malých osvícených Buddhů v různých barvách. Každá sedící postavička ukazuje ručičkama jiné gesto, má jiný výraz. Mravenčí ruční práce stará tisíc let (jedna z nejstarších, co se v Ladakhu dochovaly), na kterou by se dalo v tichém pološeru koukat hodiny a hodiny.

Je libo jízdu s mnichem, inženýrem nebo potenciálním vrahem?

Večer v Alchi si užijeme v milé kanadsko-francouzské společnosti. Dopoledne potom zevrubnou prohlídkou chrámu a přilehlých uliček obložených trhovci s rádoby tradičními suvenýry, vonnými tyčinkami, šperky a pohlednicemi.

Kolem poledne se vydáváme naplnit závěrečnou fázi výletu – Likir. Samotné nás to překvapí, že se nám podaří stopnout auto hned na začátku silnice z Alchi. Mladý vesničan svou rezivou káru řídí jako šílenec zbavený smyslů. Ačkoliv málem na mostě přejede turistu zabraného do fotografování řeky, nakonec nás úspěšně dopraví do Saspulu – první vesnice za křižovatkou na Alchi, co leží na zdejší hlavní dopravní tepně. Jsme rádi, že dál s tímhle Schumacherem jezdit nemusíme.

Po chvíli chytáme další vůz. Tentokrát je řidičem inženýr, co pracuje na projektu ladacké vodní elektrárny. Pohovoříme o ekologii a udržitelných zdrojích i o tom, že míří do Choglamsaru, protože tam zítra začíná třídenní Dalajlamovo učení. Na to se ostatně chystáme taky.

Pohled na Likir.
Pohled na Likir.

Necháváme se vysadit v křižovatce na Likir. Stejně jako Alchi leží stranou od hlavní silnice. Posledních pět kilometrů po silničce, kterou nikdo nejezdí, si vyšlápneme pěšky. Cesta vede do kopce a vedro po poledni dosahuje denního vrcholu, a tak se do Likiru plahočíme skoro dvě hodiny.

Zlatý Buddha v horách

Trocha té upocené námahy ale bez pochyb stojí za to. Likir je jedno z nejkrásnějších míst, která jsme v Ladakhu navštívili. Leží odříznutý daleko od jiných osad, vysoko mezi horami. Samotná osada je na vrcholu zeleného kopce, který obtéká azurově modrá horská bystřinka. Do údolí pod Likirem shlíží obrovská zlatá socha Maitreya Buddhy.

Maitreya.
Maitreya Buddha.

Likirská gompa je obrovská, oproti té v Lamayuru novější a nablýskanější. I tady ale žije spousta mnichů a dokonce tu je i škola pro mladé mnichy, do které za dobrovolný příspěvek zvou kolemjdoucí na šálek černého čaje.

Strávíme v Likiru tolik času, kolik se jen odvážíme si dovolit. V pět už se ale svižným krokem pouštíme zpátky k dálnici. Přecejen ještě musíme dostopovat do Lehu, i když Likir opouštíme s těžkým srdcem a nejradši bychom strávili noc tam. Dalajlamovo učení si ale zkrátka nemůžeme nechat ujít.

Výhled z chrámu Likir.
Výhled z chrámu Likir.

Máme štěstí. Auto nás nabere už v polovině cesty k dálnici. Z Likiru směrem k Choglamsaru v nízkém slunci cestuje taky jeden mnich. Vysadí nás na půli cesty v Basgo, noc hodlá strávit u své rodiny. Aut tudy v podvečer jezdí hodně, všechna jsou ale plná a řidiči nás míjí s omluvným gestem.

Nakonec vezmeme zavděk placeným džípem, který nás přibere na korbu s motorkou a osmi lidmi. Vypadá to, že se dnes do Lehu a Choglamsaru sjíždí celý Ladakh, a tak přijímáme s úlevou, že se tam vůbec dostaneme.

Chuť svobody na korbě jeepu.
Chuť svobody na korbě jeepu.

 

Kde jsme přespali:

G.H. v Lamayuru – 600rs

Homestay v Alchi – 1200rs vč. večeře a snídaně

Doprava:

bus Leh – Lamayuru 500rs

taxi Basgo – Leh 200rs

Vstup do chrámu v Alchi

100rs

Jak těžké je stopovat v Ladakhu?

  • Vůbec. Tedy, nemáme s čím srovnávat. Začali jsme s tím právě tady, i když na jiném výletě. Lidé tu zastavují často a jsou přátelští, i ti, co neumí anglicky. Páry to údajně mají o něco jednodušší, rozdíl jsme si ale na vlastní kůži neověřili.
  • Jediný problém spočívá v tom, že občas si někdo za stop řekne o peníze. Není proto od věci se před nastoupením ujistit, jestli vás dotyčný je ochotný vzít zadarmo, případně se domluvit na ceně.
  • Pokud chcete někoho stopnout, neukazujte zvednutý palec. Správné znamení pro zastavení auta je v Ladakhu mávání otevřenou rukou otočenou dlaní k zemi.

Galerie

Napsat komentář